Bojíš se někdy strašidel a monster? Schováváš v noci nohy pod peřinu „kdyby náhodou“? Nebo jsi už z toho vyrostl/a, a nemusíš si v noci po cestě na záchod všude rozsvěcovat? Já se dřív bála hodně! Tím dřív myslím ještě tak před rokem. Když jsem v kině viděla Sirotčinec slečny Peregrinové od Tima Burtona, usínala jsem s rozsvícenou lampičkou u postele. Když jsem začala koukat na Upíří deníky, v tmavých chodbách jsem čekala Damona, jak se chystá zaútočit. A pokaždé když si večer pustím svého milovaného Harryho Pottera, musím si připomínat, že Voldemort je dávno po smrti. Pak jsem začala pracovat na psychiatrii. A monstra a příšery z hororů a dalších příběhů (přeci jen není tak těžké mě vystrašit, viz Upíří deníky) se mi přestaly zdát tak děsivé, nahradily je totiž skutečné lidské pohromy, bolesti, katastrofy… Tak např. na noční službě na záchytné stanici bych byla opravdu stokrát radši, kdyby na mě v chodbě čekala nějaká ta příšera nebo klidně i sám král podsvětí spíš než nafetova