Znáš ty písničky, které znějí vesele, jejich melodie jsou svižné, máš chuť si je broukat a podupávat nohou do rytmu, ale jejich text je přitom smutný? Třeba Little talks od Of monsters and men. Když tuhle písničku slyším v rádiu, mám chuť si vesele vykřikovat se zpěváky do rytmu „hej“! Ale slova jsou pro mě o ztrátě, jak se člověka drží duch milované osoby… Nebo Blinding lights od Weeknd. Zní to tak parádně „osmdesátkově“, pokaždé mě ta melodie rozhýbe, a přitom zpívá o tom, jak je na tripu, nejspíš na psychostimulanciích, a jak zničil vztah o který stál (zase – aspoň podle mě o tom tenhle text je). Poslední týdny jsem se cítila podobně – kdybyste mě potkali, byla jsem veselá, komunikativní, odváděla jsem svou práci, a velmi pravděpodobně byste vůbec nepoznali, že svým prožíváním jsem byla právě jako tyhle smutné texty. Vím, že nejsem sama, kdo to tak má. Kdo dokáže někdy i nevědomky velmi účinně skrývat, co se v něm děje. Ale je to zatraceně nevýhodná superschopnost. Protože v