Máš rád/a smutek? Divná otázka, že? Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že smutek je jedna z nejhorších emocí! Nenáviděla jsem ho! Nenáviděla jsem bolest, která ho doprovází. A bolest ze ztráty jsem nenáviděla nejvíc. Každý den mi můj táta chybí. Každý den to bolí, že mu nemůžu zavolat a slyšet jeho trapné poznámky, hloupé vtipy, jeho nakažlivý smích, jeho útěchu. Vždycky si říkám, jak je to nefér! Dřív, když byla rána čerstvější, mi kamarád co přišel o otce v pubertě říkal, že smutek je přece dobrý znamení, že mi na něm záleželo, že jsme měli dobrej vztah. Nerozuměla jsem tomu. Jak může být prostě smutek dobrej? Nechápala jsem tu větu. Až po spoustě slz a bolesti a truchlení jsem byla ochotná tuhle myšlenku zvážit. Jak plynul čas, každá vzpomínka na tátu začala být čím dál víc vzácnější a smutek se stával hořkosladkou připomínkou, jaký štěstí jsem měla. Jaký štěstí jsem měla a mám, že mi někdo říkal, že dosáhnu všeho, čeho budu chtít. Že jsem princezna, která za to stojí. Že jsem