Bojíš se někdy strašidel a monster? Schováváš v noci nohy pod peřinu „kdyby náhodou“? Nebo jsi už z toho vyrostl/a, a nemusíš si v noci po cestě na záchod všude rozsvěcovat?
Já se dřív bála hodně! Tím dřív myslím ještě tak před rokem. Když jsem v kině viděla Sirotčinec slečny Peregrinové od Tima Burtona, usínala jsem s rozsvícenou lampičkou u postele. Když jsem začala koukat na Upíří deníky, v tmavých chodbách jsem čekala Damona, jak se chystá zaútočit. A pokaždé když si večer pustím svého milovaného Harryho Pottera, musím si připomínat, že Voldemort je dávno po smrti.
Pak jsem začala pracovat na psychiatrii. A monstra a příšery z hororů a dalších příběhů (přeci jen není tak těžké mě vystrašit, viz Upíří deníky) se mi přestaly zdát tak děsivé, nahradily je totiž skutečné lidské pohromy, bolesti, katastrofy…
Tak např. na noční službě na záchytné stanici bych byla opravdu stokrát radši, kdyby na mě v chodbě čekala nějaká ta příšera nebo klidně i sám král podsvětí spíš než nafetovaný agresivní alkoholik. Nevím, jestli je to rouhání, ale někdy si říkám, že i se samotnými sirénámi nebo Cerberem bych se mnohdy domluvila líp!
Proto když jdu teď v noci třeba na záchod, jsem vcelku v klidu. Umím si totiž představit, že kdyby se zjevila nějaká ta obluda, zeptám se jí, co tu dělá, jestli už dlouho nemůže v noci spát, zda užívá nějaké drogy nebo léky, jaký má vztah s rodiči a jestli má pocit, že jí chce někdo ublížit. Nechápej mě špatně, určitě bych se nejdřív lekla, pak bych jí/mu/tomu vynadala, že se měl objednat jako všichni ostatní nebo přijít za světla, a pak bych s povzdechem „co už“ zahájila sezení.
Přijde mi to zároveň ale smutné. Jako by kus něčeho dětského ve mně zmizel. Jako by se kus mojí fantazie, mojí bláznivé dobrodružného představivosti odštípnul. A nahradila ho rutina, upracovanost… A tak mi došlo, že strach nemusí být vždycky negativní emoce. Může ho doprovázet taky vzrušení někdy nám dokonce může pomoct žít v přítomném okamžiku!
Jak to máš se strachem Ty? Jsi závislák na adrenalinu nebo
spíš strašpytel? Jede Ti pořád představivost na tisíc procent? Využíváš toho
někdy? Nebo už jsi upracovaný nudný dospělák jako já, co se možná pomaloučku
v nějaké to monstrum mění?
Vaše už jen trošku ustrašená
psychiatrička
Ali, skvělý článek, díky za něj :-) Jako správná psycholožka z blázince mám dny, kdy mě nevyděsí ani násilník procházející po nemocnici s lopatou v ruce, ale pak jsou dny, kdy se podívám na film a i ve svém věku usínám se světýlkem.. :-D
OdpovědětVymazatKrásně napsané. Já můžu mít jenom strach z toho, že se mi budou vracet patologické stavy, ze kterých jsem se léta dostávala. Také bych nechtěla zemřít, možná se tedy bojím smrti, a to iracionálně kvůli potrestání/peklu. K některým lidem mám mentálně mnohem blíže, než k vlastní mamce, která mi vždy dala a stále dává bezpodmínečnou podporu. Cítím, jak jsme si vzdálené. Možná ta propast začala v pubertě, když jsem začala pít. Mamka je skvělý člověk, ale je mi vzdálená. Jako kdybychom ani nebyly příbuzné. Mamka je Polka. Ale je to má rodina, a pravděpodobně milující. Já jsem nevděčná nemilující dcera. Proto možná mám strach z pekla a snažím se žít tady a teď a s povrchními emocemi. Jinak permanentně žít ani nejde (než převážně s měklkými emocemi). Předpokládám, že duševně nemocných a jejich svěřování máte dost, že jste chtěla komentáře od zdravých. Tak Bon Voyage.
OdpovědětVymazat