Pamatuješ, jak jsem se v článku o laskavosti ptala, proč je snazší být laskavý a shovívavý k našim blízkým a přátelům víc než k sobě? V posledních dnech o tom hodně přemýšlím. Kamarádce bych nikdy neřekla, že vypadá jako tlustá kráva, nebo kamarádovi, že vypadá hrozně. Když něco zkazí někdo z mých blízkých, řeknu, že jsme přece jenom lidé, a že chyby nás posouvají. Jsem chápavá a milá, snažím se. Když se podívám ale do zrcadla, vidím jenom nedostatky. Většinu jídel si vyčítám a zároveň (možná právě proto) nejsem schopna své návyky efektivně změnit. Když něco zkazím, přemýšlím, jestli bych všeho radši neměla nechat, a co jsem to vlastně za člověka… Sebelásku nahrazuje perfekcionismus. Laskavost očekávání. A sebe péči zaměření na výkon. Řeknu Ti, nic moc takhle žít. A vím, že to takhle nemám sama. Je to jako nějaký zvrácený trend, kdy není ok se nahlas pochválit. Není ok přijmout kompliment, natož sám o sobě říct něco hezkého. Co kdybychom náhodou vyzněli n