Myslel/a sis někdy, jak se Ti něco povedlo (projekt/úkol/tvorba/vystoupení), ale ostatní to neocenili? Žes tomu dal/a všechno, a přesto se to nesetkalo s uznáním? Ten pocit, kdy si říkáš, kdo to teda vnímá zkresleně? Nedávno jsem zase po dlouhé době učila. Přemýšlela jsem dlouho, jak nudné téma oživit a udělat ho zajímavějším, dynamičtějším. Využila jsem všech svých předchozích zkušeností a sestavila lekci, která měla podle mě zaujmout a zaktivizovat i toho nejznuděnějšího studenta! Nebo taky ne. Já jsem tedy s výsledkem byla spokojená. Na konci lekce studenti odpovídali správně, byli dokonce docela orientovaní. Ale jejich feedbacky byly opačné. Racionálně to stále nedokážu uchopit. Vzpomínám na své začátky, kdy mé hodiny byly zákonitě hodně o mapování toho, co studenti potřebují a chtějí slyšet a jak jim to vhodně podat. Některé skupiny bych si nejraději pozvala znova a řekla: Hele už to umím mnohem líp! Paradoxně jsou to ty skupiny, které mi nadšeně děkovaly za moji energii a li