Zažils/zažilas někdy ty chvíle, kdy bys chtěl/a „zmrazit“ čas? Zastavit svět a zůstat tak jak jsi napořád? Nedávno mi tahle myšlenka zase bleskla hlavou. Že bych byla víc než spokojená, kdybych mohla zůstat v daném momentu… No když ne navždy, tak aspoň co nejdéle. Byla to chvíle klidu, sounáležitosti, lásky, života… Nechtěla jsem, aby pominula. Proč bych taky měla chtít? V mojí perfektní bublině byl svět zrovna nádherný místo k žití. Bez úkolů, které je třeba vyřídit, bez povinností, které je třeba plnit, bez problémů a strastí, které vždycky někde vyplavou… Proč se chtít pohnout z místa, které je útulné a pohodlné? A najednou mi to docvaklo: V mém životě už pár takových momentů bylo. A přestože byly pro mě velmi silné (ať už v rodinném kruhu, romanticky nebo intelektuálně), vždycky přišel další moment, pro který vlastně stálo za to žít dál. Kdybych bývala zastavila čas už v minulosti, nikdy bych se nedostala k dalšímu a dalšímu takovému prožitku. Který je sice pomíjivý, ale možná