Připadá Ti někdy, že vedeš marné rozhovory? Třeba s někým blízkým, komu chceš zoufale pomoct, ale vidíš, že se to míjí účinkem? Nebo v práci, snažíš se něco vysvětlit šéfovi nebo zákazníkovi, ale jako bys mluvil/a do zdi? Hodně tlustý neprůhledný gumový zdi, od které se všecko odráží… Já si tak v práci často připadám. Vlastně už na medicíně mi bylo jasné, že marné rozhovory budou velkou součástí mé práce, protože často řešení problému, který pacienta k doktorovi přivedl, obnáší vzdání se příčiny problému. Jeden příklad za všechny – životospráva. Asi si umíš představit tu statistiku pacientů, kteří při zažívacích a dalších obtížích skutečně zhubli na návrh doktora. Mně občas dokonce připadá, že se můj svět omezil na postavy z Malého prince. Pijana, namyšleného krále, zaneprázdněného byznysmena, pracovitého lampáře a sem tam pár snílků, ochotných vidět hroznýše, co tráví slona (pokud to nejsou psychotičtí pacienti s halucinacemi, pak se snažíme, aby ho neviděli). Najednou vedu každý