Měls/as někdy oblíbený kus oblečení, který bys nosil/a skoro do roztrhání? Něco, v čem sis připadal/a neporazitelný/á, krásný/á, lepší? Já měla svoje růžové saténové šaty vyšívané stříbrnou nití, když mi bylo asi 5 let. Tehdy jsem poprvé pochopila, jakou moc má oblečení. Jakou moc má přestrojení. Byly jako moje nejoblíbenější maska. V nich jsem byla princezna z nejkrásnějších pohádek a ne „zasraná rusačka“, jak mě občas nazval někdo z vesnice. Dnes už vím, že bylo stále ještě příliš brzo po revoluci, že bylo velmi nešťastné, že nám pro „návrat do vlasti“ vybrali vesnici, kde byly předtím ruské kasárny, a že všechna ta xenofobie, narážky a nadávky vypovídaly víc o tom, kdo je křičel než o mně. Ale tenkrát jako dítě, jsem si tam připadala jako vetřelec, nechtěný kolektivně nenáviděný vetřelec. A s takovou nálepkou se nevyrůstá úplně nejlépe. Ale měla jsem svoje šaty. V nich jsem si stoupla ke klavíru, na který hrála moje sestra a byla ze mě nejslavnější zpěvačka na světě! Procházela j