Už Ti někdy někdo řekl, ať necháš minulost být? Že se máš soustředit na přítomnost a budoucnost a „zapomenout na minulost?“ Mně už naštěstí takhle hloupé rady nikdo nedává. Zapomenout na minulost by podle mě bylo stejné, jako zapomenout na určité aspekty svojí osobnosti. Všechny momenty v mém životě vedly k tomu, jaká jsem. Můžu se s minulostí vyrovnat, může mi být nepříjemná, můžu z ní být smutná, můžu ji taky nikdy nepřijmout, ale zapomenout… By znamenalo ztratit sebe. Já chápu, co se tím člověk v dobré víře snaží říct. „Nevracej se k věcem, které neovlivníš, nad kterými už nemáš kontrolu, neřeš, co zdánlivě nemá cenu.“ Zároveň si ale vzpomenu na svoji psychoterapii. Kolikrát jsem se musela vrátit ke starým traumatům a obrečet je, ovztekat je, prožít je znova, abych se s nimi mohla smířit. Abych je mohla „odložit.“ Aby se konečně mohly zacelit rány, které ve mně některé události zanechaly. Pokud se přes něco nemůžeme „přenést“, většinou to znamená, že jsme si nedovolili cítit e