Už Ti někdy někdo řekl, ať necháš minulost být? Že se máš soustředit na přítomnost a budoucnost a „zapomenout na minulost?“ Mně už naštěstí takhle hloupé rady nikdo nedává. Zapomenout na minulost by podle mě bylo stejné, jako zapomenout na určité aspekty svojí osobnosti. Všechny momenty v mém životě vedly k tomu, jaká jsem. Můžu se s minulostí vyrovnat, může mi být nepříjemná, můžu z ní být smutná, můžu ji taky nikdy nepřijmout, ale zapomenout… By znamenalo ztratit sebe. Já chápu, co se tím člověk v dobré víře snaží říct. „Nevracej se k věcem, které neovlivníš, nad kterými už nemáš kontrolu, neřeš, co zdánlivě nemá cenu.“ Zároveň si ale vzpomenu na svoji psychoterapii. Kolikrát jsem se musela vrátit ke starým traumatům a obrečet je, ovztekat je, prožít je znova, abych se s nimi mohla smířit. Abych je mohla „odložit.“ Aby se konečně mohly zacelit rány, které ve mně některé události zanechaly. Pokud se přes něco nemůžeme „přenést“, většinou to znamená, že js...