Přeskočit na hlavní obsah

jak psychiatrička ke smutku přišla


Máš rád/a smutek? Divná otázka, že? Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že smutek je jedna z nejhorších emocí! 

Nenáviděla jsem ho! Nenáviděla jsem bolest, která ho doprovází. A bolest ze ztráty jsem nenáviděla nejvíc. Každý den mi můj táta chybí. Každý den to bolí, že mu nemůžu zavolat a slyšet jeho trapné poznámky, hloupé vtipy, jeho nakažlivý smích, jeho útěchu. 

Vždycky si říkám, jak je to nefér! Dřív, když byla rána čerstvější, mi kamarád co přišel o otce v pubertě říkal, že smutek je přece dobrý znamení, že mi na něm záleželo, že jsme měli dobrej vztah. Nerozuměla jsem tomu. Jak může být prostě smutek dobrej? Nechápala jsem tu větu. Až po spoustě slz a bolesti a truchlení jsem byla ochotná tuhle myšlenku zvážit. 

Jak plynul čas, každá vzpomínka na tátu začala být čím dál víc vzácnější a smutek se stával hořkosladkou připomínkou, jaký štěstí jsem měla. Jaký štěstí jsem měla a mám, že mi někdo říkal, že dosáhnu všeho, čeho budu chtít. Že jsem princezna, která za to stojí. Že jsem silná a chytrá, ať se nikdy nevzdávám, ať se nespokojím s málem. 

Kupoval mi hamburgery a sladkosti, aby mi zvednul náladu, pouštěl v autě hrozný písničky, který dodneška miluju, podsouval mi nejdivnější rady, který dávaly perfektní smysl. Čím víc jsem se dívala do toho smutku, tím víc jsem viděla jeho, jeho jak ve mně zanechává stopu. 

Jak si po těžkým dnu dovolím sladkosti a hamburgery a udělat v kuchyni při vaření bordel a po cestě z práce si zpívám příšerný krásný písničky. Smutek je jako starý přítel, který připomíná, že díky němu má život hloubku.

Mám pro Tebe taky jednu divno-užitečnou radu, chceš?

Až budeš jednou někomu kondolovat a říkat upřímnou soustrast, prosím nepřidávej „bude to dobrý“. Protože jedinej scénář, ve kterým by to mohlo být zase dobrý je, že by zesnulý vstal z mrtvých a řekl, že to tak nemyslel, že nás všecky jenom zkoušel. Dobrý to prostě nikdy nebude. Bude to jiný, nový, bolavý, hnusný, nefér, v něčem možná taky trochu krásný a hořkosladký. A když všecko půjde dobře, jednou ten pozůstalý třeba i poděkuje za tu bolest, protože přinesla vděk.

Je spousta různých bolestí, já píšu o svojí největší. Ale žádná není zanedbatelná. Všechno co nás bolí si zaslouží určitou pozornost, určitý počet slz nebo sprostých slov, určitou váhu. Jen jsem Ti chtěla říct, neodháněj nutně od sebe smutek. Možná něco nového přináší…

 

                                                                                                           Vaše nadšeně smutná  psychiatrička

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl
Okomentovat
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni
Okomentovat
Další informace

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).
Okomentovat
Další informace