Máš rád/a smutek? Divná otázka, že? Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že smutek je jedna z nejhorších emocí!
Nenáviděla jsem ho! Nenáviděla jsem bolest, která ho doprovází. A bolest ze ztráty jsem nenáviděla nejvíc. Každý den mi můj táta chybí. Každý den to bolí, že mu nemůžu zavolat a slyšet jeho trapné poznámky, hloupé vtipy, jeho nakažlivý smích, jeho útěchu.
Vždycky si říkám, jak je to nefér! Dřív, když byla rána čerstvější, mi kamarád co přišel o otce v pubertě říkal, že smutek je přece dobrý znamení, že mi na něm záleželo, že jsme měli dobrej vztah. Nerozuměla jsem tomu. Jak může být prostě smutek dobrej? Nechápala jsem tu větu. Až po spoustě slz a bolesti a truchlení jsem byla ochotná tuhle myšlenku zvážit.
Jak plynul čas, každá vzpomínka na tátu začala být čím dál víc vzácnější a smutek se stával hořkosladkou připomínkou, jaký štěstí jsem měla. Jaký štěstí jsem měla a mám, že mi někdo říkal, že dosáhnu všeho, čeho budu chtít. Že jsem princezna, která za to stojí. Že jsem silná a chytrá, ať se nikdy nevzdávám, ať se nespokojím s málem.
Kupoval mi hamburgery a sladkosti, aby mi zvednul náladu, pouštěl v autě hrozný písničky, který dodneška miluju, podsouval mi nejdivnější rady, který dávaly perfektní smysl. Čím víc jsem se dívala do toho smutku, tím víc jsem viděla jeho, jeho jak ve mně zanechává stopu.
Jak si po těžkým dnu
dovolím sladkosti a hamburgery a udělat v kuchyni při vaření bordel a po
cestě z práce si zpívám příšerný krásný písničky. Smutek je jako starý
přítel, který připomíná, že díky němu má život hloubku.
Mám pro Tebe taky jednu divno-užitečnou radu, chceš?
Až budeš jednou někomu kondolovat a říkat upřímnou
soustrast, prosím nepřidávej „bude to dobrý“. Protože jedinej scénář, ve kterým
by to mohlo být zase dobrý je, že by zesnulý vstal z mrtvých a řekl, že to
tak nemyslel, že nás všecky jenom zkoušel. Dobrý to prostě nikdy nebude. Bude
to jiný, nový, bolavý, hnusný, nefér, v něčem možná taky trochu krásný a
hořkosladký. A když všecko půjde dobře, jednou ten pozůstalý třeba i poděkuje
za tu bolest, protože přinesla vděk.
Je spousta různých bolestí, já píšu o svojí největší. Ale
žádná není zanedbatelná. Všechno co nás bolí si zaslouží určitou pozornost,
určitý počet slz nebo sprostých slov, určitou váhu. Jen jsem Ti chtěla říct,
neodháněj nutně od sebe smutek. Možná něco nového přináší…
Vaše nadšeně smutná psychiatrička
Komentáře
Okomentovat