Připadá Ti někdy, že vedeš marné rozhovory? Třeba s někým blízkým, komu chceš zoufale pomoct, ale vidíš, že se to míjí účinkem? Nebo v práci, snažíš se něco vysvětlit šéfovi nebo zákazníkovi, ale jako bys mluvil/a do zdi? Hodně tlustý neprůhledný gumový zdi, od které se všecko odráží…
Já si tak v práci často připadám. Vlastně už na medicíně mi bylo jasné, že marné rozhovory budou velkou součástí mé práce, protože často řešení problému, který pacienta k doktorovi přivedl, obnáší vzdání se příčiny problému. Jeden příklad za všechny – životospráva. Asi si umíš představit tu statistiku pacientů, kteří při zažívacích a dalších obtížích skutečně zhubli na návrh doktora.
Mně občas dokonce připadá, že se můj svět omezil na postavy z Malého prince. Pijana, namyšleného krále, zaneprázdněného byznysmena, pracovitého lampáře a sem tam pár snílků, ochotných vidět hroznýše, co tráví slona (pokud to nejsou psychotičtí pacienti s halucinacemi, pak se snažíme, aby ho neviděli).
Najednou vedu každý den ty samé konverzace. Nechci brát léky. Chci více léků. Jsem strašlivě nemocný, měl by se o mě někdo postarat. Rozhodně nejsem nemocný, nechci, aby se o mě kdokoli staral. Zvládnu nepít, nebrat drogy sama/sám. Měl/a bych tu zůstat co nejdéle, abych nepil, nebral drogy. Za všechny moje problémy můžou ostatní, opravte je. Já jsem celý špatně, opravíte mě?
Někdy si i připadám jako bych bojovala s větrnými mlýny. Proč se vlastně namáhat? Je pravda, že rutinní práce v nemocnici není nejoslavovanější, nejdobrodružnější a nejvděčnější prací na světě, ale někdy je to to jediné, co pacienti zrovna mají. A rozhodně je to práce, co umí překvapit.
Někdy si říkám, že se mi rozhovor s pacientem povedl tak dobře, že by si zasloužil místo ve scénáři velkých amerických seriálů. A ukáže se, že to byl zcela marný rozhovor. Jindy mám pocit, že jsem se namáhala úplně zbytečně, a pacient mě naprosto překvapí. Takže ať už je to pijan nebo byznysman, nikdy dopředu nevím, jak to s ním dopadne. Což mi dodává energii marné rozhovory dál vést, někdy totiž vůbec nemusí být k ničemu…
Jak to máš s marností Ty? Vzdáváš to dopředu nebo se naopak snažíš co to jde až za hranice únosnosti? Dokážeš poznat, kdy už boj nemá cenu? A když to poznáš, jsi schopný/á to vážně vzdát a jít dál?
Vaše marnosti vzdorující psychiatrička
Komentáře
Okomentovat