Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička s marností bojovala


Připadá Ti někdy, že vedeš marné rozhovory? Třeba s někým blízkým, komu chceš zoufale pomoct, ale vidíš, že se to míjí účinkem? Nebo v práci, snažíš se něco vysvětlit šéfovi nebo zákazníkovi, ale jako bys mluvil/a do zdi? Hodně tlustý neprůhledný gumový zdi, od které se všecko odráží… 

Já si tak v práci často připadám. Vlastně už na medicíně mi bylo jasné, že marné rozhovory budou velkou součástí mé práce, protože často řešení problému, který pacienta k doktorovi přivedl, obnáší vzdání se příčiny problému. Jeden příklad za všechny – životospráva. Asi si umíš představit tu statistiku pacientů, kteří při zažívacích a dalších obtížích skutečně zhubli na návrh doktora. 

 Mně občas dokonce připadá, že se můj svět omezil na postavy z Malého prince. Pijana, namyšleného krále, zaneprázdněného byznysmena, pracovitého lampáře a sem tam pár snílků, ochotných vidět hroznýše, co tráví slona (pokud to nejsou psychotičtí pacienti s halucinacemi, pak se snažíme, aby ho neviděli).

 Najednou vedu každý den ty samé konverzace. Nechci brát léky. Chci více léků. Jsem strašlivě nemocný, měl by se o mě někdo postarat. Rozhodně nejsem nemocný, nechci, aby se o mě kdokoli staral. Zvládnu nepít, nebrat drogy sama/sám. Měl/a bych tu zůstat co nejdéle, abych nepil, nebral drogy. Za všechny moje problémy můžou ostatní, opravte je. Já jsem celý špatně, opravíte mě? 

Někdy si i připadám jako bych bojovala s větrnými mlýny. Proč se vlastně namáhat? Je pravda, že rutinní práce v nemocnici není nejoslavovanější, nejdobrodružnější a nejvděčnější prací na světě, ale někdy je to to jediné, co pacienti zrovna mají. A rozhodně je to práce, co umí překvapit. 

Někdy si říkám, že se mi rozhovor s pacientem povedl tak dobře, že by si zasloužil místo ve scénáři velkých amerických seriálů. A ukáže se, že to byl zcela marný rozhovor.  Jindy mám pocit, že jsem se namáhala úplně zbytečně, a pacient mě naprosto překvapí. Takže ať už je to pijan nebo byznysman, nikdy dopředu nevím, jak to s ním dopadne. Což mi dodává energii marné rozhovory dál vést, někdy totiž vůbec nemusí být k ničemu…

Jak to máš s marností Ty? Vzdáváš to dopředu nebo se naopak snažíš co to jde až za hranice únosnosti? Dokážeš poznat, kdy už boj nemá cenu? A když to poznáš, jsi schopný/á to vážně vzdát a jít dál? 

Vaše marnosti vzdorující psychiatrička


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl
Okomentovat
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni
Okomentovat
Další informace

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).
Okomentovat
Další informace