Nosíš své jizvy pyšně? Ty duševní i ty fyzické…Vnímáš je jako „odznak“ toho, co jsi už vše přežil/a nebo se za ně stydíš a připomínky svých ran si pečlivě hlídáš a schováváš?
V posledních dnech mi v hlavě hraje hodně písnička od Taylor Swift Willow, konkrétně verš kde zpívá: Show me the places where the others gave you scars (Ukaž mi kde ti ostatní zanechali jizvy).
Ukázat někomu své největší, nejošklivější jizvy vnímám jako těžký úkol. Ty nejohavnější jizvy vznikají nejčastěji z těch nejohavnějších ran. A pokud jsme těm ranám nedali čas, prostor a řádné ošetření, je jen logické, že se nezahojily k naší spokojenosti.
Ale myslím si, že je důležité se naučit mít rád/a i tyhle naše části. Ostatně jak zpívá Papa roach: scars remind us the past is real (jizvy nám připomínají, že minulost je skutečná). Což není vždycky příjemná připomínka, ale i minulost a těžké vzpomínky jsou důležité.
Mohou nám připomínat, čím vším jsme si prošli a přežili to. Mohou nám připomínat, kterou cestou se už nevydat. Mohou nám připomínat, že co jsme prožili, bylo skutečné a už je pryč.
Naše jizvy jsou jako tetování, které jsme si nechali udělat v opilosti. Po vystřízlivění a pominutí šílené noci zjistíme, že ho nechceme, ale musíme se s ním naučit už žít, protože v tomhle případě neexistuje žádný způsob odstranění.
Jediná cesta jak se vyhnout škaredé jizvě jak nechat tkáň se řádně zahojit. Pořádně ránu ošetřit, obvázat a dát jí čas.
Někdy se ale zatraceně moc chceme vrátit do původního stavu a na ránu zapomenout. A jizvy nám tuhle bláhovost budou navždy připomínat.
Jak to máš s hojením Ty? Umíš si dát čas a prostor nebo se zahojením rychle spěcháš? Vítáš své jizvy nebo s nimi bojuješ? A umíš si představit je někomu ukázat?
Vaše své jizvy i rány ne vždy milující psychiatrička
Komentáře
Okomentovat