Dnes mám na Tebe jen jednu otázku. Je to zároveň oblíbené „filozofické cvičení“ amerického psychiatra Irvina Yaloma.
Filozof se v něm ptá: Představ si, že žiješ tenhle ten samý život stokrát a stále dokola. Přesně tak jak je. Představ si celý svůj život až do tohohle bodu. Představ si, jak ho prožíváš pořád a pořád dokola… Jaké máš z toho pocity? Vyvolává to v Tobě klid, potěšení nebo naopak úzkost a zděšení?
Občas mi lidé odpoví, že by vynechali, změnili pár věcí, a pak by to vcelku ušlo… Ale v tom je ta pointa, být spokojený i s tím zlým a hnusným, co se nám stalo.
Protože koneckonců i to má podíl na tom, kdo jsme a kde jsme v životě nyní. Někdy dokonce ten největší podíl.
Jde vlastně hlavně o to, jestli jsme spokojeni se životem, jaký žijeme nyní. Vše co se nám přihodilo, nás dovedlo sem. Takže jestli spokojeni jsme tam kde jsme, proč bychom měli cokoli měnit? I znovuprožití těch nejhorších momentů by nás znovu dovedlo do okamžiku štěstí a spokojenosti.
Pokud ale nežijeme život podle svých přání, tehdy myšlenka že bychom to měli prožívat stále dokola může být značně znervózňující. A to je dobře.
Nech ať Tě ten nepříjemný pocit zavalí. Ať si každá buňka v Tvém těle uvědomí, že takhle žít nechce. Pak se nadechni a rozhodni se, co změníš, abys docílil/a života, který si pro sebe přeješ. A tu změnu neodkládej.
I když se to tak někdy může zdát, nemáme všechen čas světa. Nikdo z nás vlastně vůbec neví, kolik času máme. Proč tedy plýtvat jednou z našich nejvzácnějších komodit?
Čím dál tím více jsem udivená, jak velkou potřebu máme „existovat pro ostatní.“ Nezklamat ostatní, potěšit ostatní, uspokojit ostatní, být podle představy ostatních…
Občas si sama musím připomenout, že nežiju pro ostatní. Můj život má právě takový smysl, který mu já sama dám. Který si pro sebe sama najdu. Jedině autentické prožívání mi může přinést klid a spokojenost. Jedině tehdy si můžu popravdě odpovědět, že bych klidně prožila ten samý život klidně tisíckrát dokola.
Protože je to moje cesta, moje autentické úžasné dobrodružství. Plné bolesti, zla, katastrof, stejně jako radosti, lásky a krásy…
Cesta nad kterou mám více kontroly než si často uvědomuju.
Moje cesta. Nikdo jiný ji nešlape, pouze mě doprovází.
A není tedy ani nikdo jiný, kdo by za ni měl bojovat víc než já.
Jak sis odpověděl/a na otázku Ty? Je to pro Tebe „jízda“ kterou by sis dal/a klidně stokrát dokola nebo je potřeba ještě spousta změn ve Tvém životě, než ta myšlenka v Tobě přestane vyvolávat úzkost?
Vaše s tím jak je vcelku spokojená psychiatrička
Komentáře
Okomentovat