Přeskočit na hlavní obsah

Žít ten samý život stokrát dokola?


Dnes mám na Tebe jen jednu otázku. Je to zároveň oblíbené „filozofické cvičení“ amerického psychiatra Irvina Yaloma. 


Filozof se v něm ptá: Představ si, že žiješ tenhle ten samý život stokrát a stále dokola. Přesně tak jak je. Představ si celý svůj život až do tohohle bodu. Představ si, jak ho prožíváš pořád a pořád dokola… Jaké máš z toho pocity? Vyvolává to v Tobě klid, potěšení nebo naopak úzkost a zděšení? 


Občas mi lidé odpoví, že by vynechali, změnili pár věcí, a pak by to vcelku ušlo… Ale v tom je ta pointa, být spokojený i s tím zlým a hnusným, co se nám stalo. 


Protože koneckonců i to má podíl na tom, kdo jsme a kde jsme v životě nyní. Někdy dokonce ten největší podíl.


Jde vlastně hlavně o to, jestli jsme spokojeni se životem, jaký žijeme nyní. Vše co se nám přihodilo, nás dovedlo sem. Takže jestli spokojeni jsme tam kde jsme, proč bychom měli cokoli měnit? I znovuprožití těch nejhorších momentů by nás znovu dovedlo do okamžiku štěstí a spokojenosti. 


Pokud ale nežijeme život podle svých přání, tehdy myšlenka že bychom to měli prožívat stále dokola může být značně znervózňující. A to je dobře. 


Nech ať Tě ten nepříjemný pocit zavalí. Ať si každá buňka v Tvém těle uvědomí, že takhle žít nechce. Pak se nadechni a rozhodni se, co změníš, abys docílil/a života, který si pro sebe přeješ. A tu změnu neodkládej. 


I když se to tak někdy může zdát, nemáme všechen čas světa. Nikdo z nás vlastně vůbec neví, kolik času máme. Proč tedy plýtvat jednou z našich nejvzácnějších komodit? 


Čím dál tím více jsem udivená, jak velkou potřebu máme „existovat pro ostatní.“ Nezklamat ostatní, potěšit ostatní, uspokojit ostatní, být podle představy ostatních… 


Občas si sama musím připomenout, že nežiju pro ostatní. Můj život má právě takový smysl, který mu já sama dám. Který si pro sebe sama najdu. Jedině autentické prožívání mi může přinést klid a spokojenost. Jedině tehdy si můžu popravdě odpovědět, že bych klidně prožila ten samý život klidně tisíckrát dokola. 


Protože je to moje cesta, moje autentické úžasné dobrodružství. Plné bolesti, zla, katastrof, stejně jako radosti, lásky a krásy… 


Cesta nad kterou mám více kontroly než si často uvědomuju. 


Moje cesta. Nikdo jiný ji nešlape, pouze mě doprovází. 


A není tedy ani nikdo jiný, kdo by za ni měl bojovat víc než já. 


Jak sis odpověděl/a na otázku Ty? Je to pro Tebe „jízda“ kterou by sis dal/a klidně stokrát dokola nebo je potřeba ještě spousta změn ve Tvém životě, než ta myšlenka v Tobě přestane vyvolávat úzkost? 



                                                                                Vaše s tím jak je vcelku spokojená psychiatrička  


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...
1 komentář
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....
Okomentovat
Další informace

Jak psychiatrička nerada mění plány

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bud...
Okomentovat
Další informace