Znáš výraz „falešné vítězství“? Říká se tak aktu ve scénáři,
kdy si hlavní hrdina myslí, že vyhrál, že má vše pod kontrolou, ale přitom si
jen připravuje půdu ke katastrofě. Víš, o jaké části filmu mluvím? Vybavíš si
nějakou?
My jako diváci většinou tušíme, že nic nebude tak růžové,
jak se našim hrdinům zdá. Kéž bychom to uměli stejně snadno poznat i v reálném
životě.
Například já jsem vnímala svůj lékařský diplom jako
vítězství. Po sedmi letech medicíny, po všem, co mě to stálo (zdraví, vztahy,
čas, energii, mládí – doslova), mi přišlo zcela racionální vnímat okamžik, kdy
jsem dosáhla svého cíle, jako vítězství.
To bylo hodně bláhové.
Nejen že to byl teprve začátek mojí cesty, ale podle mě to
bylo ukázkové falešné vítězství jako z učebnice. Myslíš si, že už máš věci
pod kontrolou, že „vidíš“ do systému, že víš víc než ostatní, jsi zasvěcený, jsi
připravený... Ha, ha.
A pak Tě chtě nechtě praxe semele. Protože jestli něco
medicína umí, tak překvapit.
Jako opravdovou výhru totiž dneska vnímám rovnováhu mezi
prací a osobním životem, mezi profesionalitou a lidskostí. Uchování si o po
letech praxe empatii a trpělivost. Zvídavost a entuziasmus.
Pokud čte tohle nějaký zdravotník, téměř bych si vsadila, že
se smíchem kývá hlavou nad mou pošetilostí.
Ale já si vždy kladla vysoké cíle… Koneckonců tenhle blog a
celé moje působení na sociálních sítí si klade za cíl osvětu o psychiatrii… O
stupínek výš už je jen světový mír.
Na jednu stranu si vlastně říkám, že jsem za to ráda. Jsem
ráda, jak mě život, medicína, lidé překvapili… Vítězství nemají přicházet
snadno a často, pak by to ani nebyla cenná vítězství. A také jsem čím dál tím
víc přesvědčená, že obzvlášť životní výhry nejsou dané akademickými úspěchy či
jinými diplomy.
Podle mě je tou nejcennější výhrou život, který člověk
prožil rád, který by si znova zopakoval, který mu nepřišel promarněný, ale
naopak naplněný a radostný.
Ať už mu dáme jakýkoli význam, ať už nám tu radost přináší
cokoli nebo kdokoli, důležité je, že to tak vnímáme my. Že jsme nepromarnili
náš čas na tomhle světě, ale užili si, využili ho k něčemu, co nám dávalo
smysl, energii, sílu, radost…
Takže možná dokončení medicíny nebylo úplně falešné
vítězství, možná to byl jen strmý úsek cesty, za který bych na sebe měla být
pyšná a díky kterému si budu moct zbytek svojí pouti užít o něco víc (jak který
dny teda).
Vnímáš ve svém životě chvíle, které bys nazval/a falešným
vítězstvím? Nebo si myslíš, že to existuje pouze jako termín ve scénáři a v životě
je zkrátka „všechno zlé pro něco dobré“? A jestli jsi přeci jen nějaký moment „falešného
vítězství“ měl/a, užil/a sis ho aspoň pořádně?
Vaše někdy plná
falešných vítězství psychiatrička
Komentáře
Okomentovat