Přemýšlel/a jsi někdy nad svým „alternativním životem?“ Jakým směrem by se Tvůj život mohl vydat, kdybys učinil/a jiné rozhodnutí v minulosti…
Vím, že je na tohle téma víc než dost filmů, které se snaží tuhle otázku vyřešit. A je mi líto, že tímhle způsobem nemůžu vidět i svůj život.
Nejen do minulosti, ale hlavně do budoucnosti. Můžu si pouze domýšlet, jaké následky budou mít moje rozhodnutí.
Jako úzkostný člověk je pro mě automatické „žít více v budoucnosti.“ Jakmile zvažuju určitý životní krok, v hlavě se mi začnou odehrávat všechny možné scénáře. Dobré i špatné. Někdy mě natolik pohltí, že žiju víc ve své hlavě, než tím co se doopravdy děje.
Někdy prožívám svoje alternativní životní linky víc než ty, které žiju doopravdy. A občas mi to s rozhodnutím i pomůže. Moje hlava vytvoří podle mě vcelku věrohodný scénář toho, jak by to s největší pravděpodobností dopadlo a já se s klidným svědomím můžu rozhodnout.
A jindy zůstanu pohlcená ve svých fantaziích a nejradši bych si vybrala život ve svém snovém světě. Zjednodušeném, zrychleném, bezbolestném světě. Potom je návrat do reality o to tíživější. A o to víc prahnu po odpovědích, jak by to vlastně dopadlo, kdyby…
Kdybych si vybrala jinak, kdybych se zachovala jinak, kdybych cítila jinak, kdybych následovala svoje svoje fantazie...
Naprosto chápu potřebu volat numeroložkám a věštkyním a kartářkám. Potřebu nahlédnout do neznáma a nejistoty a slyšet nějaké odpovědi, získat berličku, i kdyby malou.
Problém je v tom, že i kdybychom oslovili sebeschopnější medium, nelze předpovídat vše. Náhoda, osud… Jakkoli tomu říkáte… Nepřechytračíme to. Na některé věci zkrátka nemůžeme být připraveni nikdy. A určité důsledky nemůžeme zcela domyslet. Nemůžeme vědět dopředu, jak se budeme v daný moment cítit.
Znáš ten pocit, kdy se Ti splní, co sis přál/a a cítiš se vlastně zklamaně/prázdně/jinak než sis představoval/a?
Zároveň mě napadá, že to je na životě vlastně tak vzrušující. Jak často balancujeme mezi tím nejlepším a nejhorším rozhodnutím, a jak je ta hranice tenká. Je to neutuchající dobrodružství. O které ale málokdy stojím.
Někdy bych prostě vážně ráda viděla různé "filmy svého života", jak by mohly vypadat, a pak si vybrat, který prožiju.
Jen si říkám, že by to asi byla trochu nuda. Žádnej adrenalin, jak jen to všechno dopadne… Žádná úleva ani ponaučení. Žádný vzrůšo. Žádná… Opravdovost.
Možná je to nakonec dobře, že do budoucna nevidíme. Možná bychom se měli rozhodovat podle „tady a teď“ a učit se u toho více naslouchat vlastní intuici. Možná neexistují špatné dějové linky v životě. Jen příliš mnoho voleb…
Přemýšlíš někdy nad „co by kdyby?“ Jak by Tvůj život vypadal kdyby…? Nebo žiješ stoprocentně tady a teď? A jestli ano, stačí Ti to?
Vaše někdy roztěkaná psychiatrička
Komentáře
Okomentovat