Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička přemýšlí co by kdyby...


 

Přemýšlel/a jsi někdy nad svým „alternativním životem?“ Jakým směrem by se Tvůj život mohl vydat, kdybys učinil/a jiné rozhodnutí v minulosti…

 

Vím, že je na tohle téma víc než dost filmů, které se snaží tuhle otázku vyřešit. A je mi líto, že tímhle způsobem nemůžu vidět i svůj život.

 

Nejen do minulosti, ale hlavně do budoucnosti. Můžu si pouze domýšlet, jaké následky budou mít moje rozhodnutí.

 

Jako úzkostný člověk je pro mě automatické „žít více v budoucnosti.“ Jakmile zvažuju určitý životní krok, v hlavě se mi začnou odehrávat všechny možné scénáře. Dobré i špatné. Někdy mě natolik pohltí, že žiju víc ve své hlavě, než tím co se doopravdy děje.

 

Někdy prožívám svoje alternativní životní linky víc než ty, které žiju doopravdy. A občas mi to s rozhodnutím i pomůže. Moje hlava vytvoří podle mě vcelku věrohodný scénář toho, jak by to s největší pravděpodobností dopadlo a já se s klidným svědomím můžu rozhodnout.

 

A jindy zůstanu pohlcená ve svých fantaziích a nejradši bych si vybrala život ve svém snovém světě. Zjednodušeném, zrychleném, bezbolestném světě.  Potom je návrat do reality o to tíživější. A o to víc prahnu po odpovědích, jak by to vlastně dopadlo, kdyby… 

 

Kdybych si vybrala jinak, kdybych se zachovala jinak, kdybych cítila jinak, kdybych následovala svoje svoje fantazie...

 

Naprosto chápu potřebu volat numeroložkám a věštkyním a kartářkám. Potřebu nahlédnout do neznáma a nejistoty a slyšet nějaké odpovědi, získat berličku, i kdyby malou.

 

Problém je v tom, že i kdybychom oslovili sebeschopnější medium, nelze předpovídat vše. Náhoda, osud… Jakkoli tomu říkáte… Nepřechytračíme to. Na některé věci zkrátka nemůžeme být připraveni nikdy. A určité důsledky nemůžeme zcela domyslet. Nemůžeme vědět dopředu, jak se budeme v daný moment cítit.

 

Znáš ten pocit, kdy se Ti splní, co sis přál/a a cítiš se vlastně zklamaně/prázdně/jinak než sis představoval/a?

 

Zároveň mě napadá, že to je na životě vlastně tak vzrušující. Jak často balancujeme mezi tím nejlepším a nejhorším rozhodnutím, a jak je ta hranice tenká. Je to neutuchající dobrodružství. O které ale málokdy stojím.

 

Někdy bych prostě vážně ráda viděla různé "filmy svého života", jak by mohly vypadat, a pak si vybrat, který prožiju.

 

Jen si říkám, že by to asi byla trochu nuda. Žádnej adrenalin, jak jen to všechno dopadne… Žádná úleva ani ponaučení. Žádný vzrůšo. Žádná… Opravdovost.

 

Možná je to nakonec dobře, že do budoucna nevidíme. Možná bychom se měli rozhodovat podle „tady a teď“ a učit se u toho více naslouchat vlastní intuici. Možná neexistují špatné dějové linky v životě. Jen příliš mnoho voleb…

 

Přemýšlíš někdy nad „co by kdyby?“ Jak by Tvůj život vypadal kdyby…? Nebo žiješ stoprocentně tady a teď? A jestli ano, stačí Ti to?

Vaše někdy roztěkaná psychiatrička

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...
1 komentář
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....
Okomentovat
Další informace

Jak psychiatrička nerada mění plány

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bud...
Okomentovat
Další informace