Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička hledá nové obzory (a trochu se bojí)

 

Co Ti pomáhá dělat velká rozhodnutí? Důvěřuješ své intuici/vnitřnímu hlasu? Děláš si racionální analýzy? Nebo probíráš různé možné scénáře se svými blízkými? Co Ti doopravdy pomáhá najít odvahu vystoupit z komfortní zóny a změnit svůj život? 


Nedávno jsem někde četla, že úzkostní lidé nemohou vždy důvěřovat své intuici, protože se velmi snadno splete s úzkostí. Nevím, jak to mají ostatní, ale u mě je to pravda. Někdy vnímám svůj vnitřní hlas tak jasně, vím přesně jak se cítím a co mám dělat dál. A jindy pochybuju o každé větě, kterou řeknu, každé myšlence, kterou si pomyslím.

Teď zrovna by se mi moje intuice dost hodila. Teď zrovna si připadám na křižovatce a vím, kudy se chci vydat, ale… Bojím se. Pochybuju. Váhám. Hledám znamení, že si volím dobře. Hledám jistotu. 

Jenže pocit jistoty nám mohou přinášet pouze věci, které už známe. A zůstávat jen ve "známých vodách" po celý život… Může být trochu nudné, stereotypní, chce se mi říct až nic nepřinášející...

A pokud se chceme něčemu novému naučit a růst a zažívat nová dobrodružství, musíme z dobře známých vod vyplout někam dál. A chvíli se tak obejít bez pocitu jistoty. Zároveň si říkám, že když mizí jistota, nahrazuje ji často vzrušení a nové obzory, o kterých jsme si ani nemysleli, že na ně můžeme narazit.

V hlavě mi teď zní citát, který ani nevím, kdo řekl: Když není nic jisté, je možné všechno. 

A tak si teď říkám, že možná nebude špatné si na chvíli užít ten pocit tolika různých možností, tolika různých možných cest. Třeba je tohle můj způsob, jak si užít životní křižovatky.

Představit si všechny možné různé obzory, které mi nové cesty skýtají. A snad až mě jeden z obzorů začne lákat nejvíc, vydám se za ním už bez pochybností a strachu. Vědoma si toho, že i kdybych po cestě ztroskotala nebo nedorazila, kam jsem chtěla, ta plavba stála sakra za to. 

A není tohle vlastně celá pointa našich životů? Užít si plavbu bez ohledu na cíle? 

Máš raději stálé známé vody nebo jsi dobrodruh/dobrodružka a rád/a poznáváš neznámé? Je pro Tebe těžké se rozhodnout se pro změnu? A jestli ne, nelitovalas/nelitovals někdy, že Ti staré dobré jisté vody nestačily? 

Vaše na křižovatce stojící psychiatrička 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl
Okomentovat
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni
Okomentovat
Další informace

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).
Okomentovat
Další informace