Přeskočit na hlavní obsah

Jak by psychiatrička ráda (ne)zastavila čas


 

Zažils/zažilas někdy ty chvíle, kdy bys chtěl/a „zmrazit“ čas? Zastavit svět a zůstat tak jak jsi napořád? 


Nedávno mi tahle myšlenka zase bleskla hlavou. Že bych byla víc než spokojená, kdybych mohla zůstat v daném momentu… No když ne navždy, tak aspoň co nejdéle. Byla to chvíle klidu, sounáležitosti, lásky, života… Nechtěla jsem, aby pominula. 

Proč bych taky měla chtít? V mojí perfektní bublině byl svět zrovna nádherný místo k žití. Bez úkolů, které je třeba vyřídit, bez povinností, které je třeba plnit, bez problémů a strastí, které vždycky někde vyplavou… Proč se chtít pohnout z místa, které je útulné a pohodlné? 

A najednou mi to docvaklo: V mém životě už pár takových momentů bylo. A přestože byly pro mě velmi silné (ať už v rodinném kruhu, romanticky nebo intelektuálně), vždycky přišel další moment, pro který vlastně stálo za to žít dál.

Kdybych bývala zastavila čas už v minulosti, nikdy bych se nedostala k dalšímu a dalšímu takovému prožitku. Který je sice pomíjivý, ale možná právě v tom je jeho síla. 

Čím jsem starší, tím více mám pocit, že nejvíce nás ovlivňují ty nejdrobnější příhody, detaily, náhody… Malé momenty štěstí, lásky, porozumění, překvapení… Ne nadarmo se říká, že jedna vteřina nám může změnit život.

Jeden tanec, jeden rozhovor, jeden příběh, jedno objetí… 

Z hlediska délky celého našeho života něco enormně krátkého a prchavého. Z pohledu pocitů – něco co může alterovat naše uvažování, postoje, názory, vzorce chování. 

A tak začínám oceňovat každý sebemenší prchavý okamžik, protože nikdy nevím, který ze mě udělá jinou Alinu…

Umíš být vděčný/á za pomíjivost života a plynutí času? Nebo bys pořád ještě někdy chtěl/a zoufale zastavit čas? A jestli ano, nebojíš se, co dalšího bys tak mohl/a propásnout? 

Vaše (někdy) prchavost oceňující psychiatrička 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...
1 komentář
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....
Okomentovat
Další informace

Jak psychiatrička nerada mění plány

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bud...
Okomentovat
Další informace