Zažils/zažilas někdy ty chvíle, kdy bys chtěl/a „zmrazit“ čas? Zastavit svět a zůstat tak jak jsi napořád?
Nedávno mi tahle myšlenka zase bleskla hlavou. Že bych byla víc než spokojená, kdybych mohla zůstat v daném momentu… No když ne navždy, tak aspoň co nejdéle. Byla to chvíle klidu, sounáležitosti, lásky, života… Nechtěla jsem, aby pominula.
Proč bych taky měla chtít? V mojí perfektní bublině byl svět zrovna nádherný místo k žití. Bez úkolů, které je třeba vyřídit, bez povinností, které je třeba plnit, bez problémů a strastí, které vždycky někde vyplavou… Proč se chtít pohnout z místa, které je útulné a pohodlné?
A najednou mi to docvaklo: V mém životě už pár takových momentů bylo. A přestože byly pro mě velmi silné (ať už v rodinném kruhu, romanticky nebo intelektuálně), vždycky přišel další moment, pro který vlastně stálo za to žít dál.
Kdybych bývala zastavila čas už v minulosti, nikdy bych se nedostala k dalšímu a dalšímu takovému prožitku. Který je sice pomíjivý, ale možná právě v tom je jeho síla.
Čím jsem starší, tím více mám pocit, že nejvíce nás ovlivňují ty nejdrobnější příhody, detaily, náhody… Malé momenty štěstí, lásky, porozumění, překvapení… Ne nadarmo se říká, že jedna vteřina nám může změnit život.
Jeden tanec, jeden rozhovor, jeden příběh, jedno objetí…
Z hlediska délky celého našeho života něco enormně krátkého a prchavého. Z pohledu pocitů – něco co může alterovat naše uvažování, postoje, názory, vzorce chování.
A tak začínám oceňovat každý sebemenší prchavý okamžik, protože nikdy nevím, který ze mě udělá jinou Alinu…
Umíš být vděčný/á za pomíjivost života a plynutí času? Nebo bys pořád ještě někdy chtěl/a zoufale zastavit čas? A jestli ano, nebojíš se, co dalšího bys tak mohl/a propásnout?
Vaše (někdy) prchavost oceňující psychiatrička
Komentáře
Okomentovat