Je to naprosto přirozená bolest. Což samo o sobě mi zní strašně divně.
Bolest je totiž v drtivé většině případů varovným signálem, kontrolkou našeho organismu, že něco není v pořádku. Není zrovna moudré ji ignorovat. A rozhodně nikdy není příjemná.
A přesto existuje jeden druh, který nám naopak říká, že vše probíhá v našem těle, jak má. I když to pořád bolí, je to v pořádku.
Přijde mi to jako paradox. Tak často se chceme tvářit, že naše bolest zad, hlavy, břicha… Nic neznamená. Že je to normální a varovná znamení ignorujeme tak dlouho, dokud nás to nedožene (a někdy značně osudově).
Předstíráme, že je bolest běžnou součástí života ve snaze jí nevěnovat pozornost. Zavřeme oči a snažíme si namluvit, že co prožíváme, určitě nevyžaduje žádnou intervenci.
Jako bychom tušili, že až oči otevřeme a kontrolku uvidíme, všechno se změní. My se budeme muset změnit, aby bolest zmizela.
Ale s růstovými bolestmi je to jiné. Pořád to bolí, ale kontrolka nesvítí. Signály našeho těla jsou zcela popletené. Jako by nám říkaly – už se to samo mění, takže není potřeba se děsit. Změny prostě bolí.
Možná proto změny nemám ráda.
I když jsou lidé, kteří bolest rádi mají a vyhledávají ji, troufám si říct, že většina z nás se jí snaží raději vyhýbat. Co ale dělat, když si nás stejně najde?
Umíš pracovat s fyzickou či psychickou bolestí? Umíš se o sebe v takovou chvíli postarat a trápit se u toho co nejméně? Nebo bolesti podléháš a jen čekáš až sama přejde? Jestli ano, možná příště najdeš útěchu v tom, že to tak nemáš sám/sama.
Vaše bolestivě rostoucí psychiatrička
Komentáře
Okomentovat