Tedy myslím, že jsem připravená napsat, o čem to bylo.
Rozváděla jsem se. Po dlouholetém vztahu, po uzavření manželství, po všem čím jsme si s bývalým partnerem prošli. Jsme se rozešli.
A ani vědomí, že je to správný krok, nijak nepomáhal s nekonečnými pocity smutku a lítosti.
Bilancování přinášelo nejistoty a pochybnosti, vzpomínání bolest, kroky vpřed lítost. Doteď jsem si myslela, že poznám správná rozhodnutí. A ta „správnost“ mi tak pomůže překonat vše ostatní. Vždyť cítím, že se vydávám správným směrem! Tak proč se cítím na h… na nic, říkala jsem si.
A odpovídám si tím, že konce jsou prostě smutné. Vždycky. Alespoň pro mě. Protože ať už na mě za rohem čeká jakékoli dobrodružství, něco končí. Něco co mi tolik dalo.
Můj bývalý vztah mi dal laskavost, větší víru v sama sebe, oporu, podporu, spoustu lásky do života. Něco mi i vzal… Ale to je přirozené. Racionálně vím, že ne všechny tyhle věci zmizí, i když náš vztah skončí, ale někdy ten pocit mám. Někdy tahle ztráta prostě příšerně bolí právě proto, co všechno jsem získala.
Nevím, jestli to dává někomu jinému smysl. Vlastně ani nemusí. Slíbila jsem sice, že si z blogu nebudu dělat prostor na „vyplakání“, ale mám pocit, jako bych tomuhle místu určité vysvětlení dlužila. Určitá slova…
Mám pocit, že je dlužím Tobě. Vám. Všem co mě čtou a cítili, že všechno není úplně v pořádku. Pouštím vás do svých nejniternějších dialogů a dilemat, do svých úvah a svého světa…
A tak mi přišlo zároveň fér, některé věci vysvětlit a pojmenovat. Pro ty kteří o to stojí.
A pro ty ostatní mám alespoň úvahu o koncích: Proč jsou tak zatraceně smutné i přes nadějné vyhlídky? Proč umí tolik bolet? Nebo to máš s konci jinak? Umíš hledět pouze vpřed a neohlížet se? A jestli ano, netrápí Tě někdy, co necháváš za sebou?
Vaše z konců nekonečně smutná psychiatrička
Komentáře
Okomentovat