Přeskočit na hlavní obsah

Jak se psychiatrička učí sebe-laskavosti


 Pamatuješ, jak jsem se v článku o laskavosti ptala, proč je snazší být laskavý a shovívavý k našim blízkým a přátelům víc než k sobě? V posledních dnech o tom hodně přemýšlím.

 

Kamarádce bych nikdy neřekla, že vypadá jako tlustá kráva, nebo kamarádovi, že vypadá hrozně. Když něco zkazí někdo z mých blízkých, řeknu, že jsme přece jenom lidé, a že chyby nás posouvají. Jsem chápavá a milá, snažím se.

 

Když se podívám ale do zrcadla, vidím jenom nedostatky. Většinu jídel si vyčítám a zároveň (možná právě proto) nejsem schopna své návyky efektivně změnit. Když něco zkazím, přemýšlím, jestli bych všeho radši neměla nechat, a co jsem to vlastně za člověka…

 

Sebelásku nahrazuje perfekcionismus. Laskavost očekávání. A sebe péči zaměření na výkon.

 

Řeknu Ti, nic moc takhle žít. A vím, že to takhle nemám sama.

 

Je to jako nějaký zvrácený trend, kdy není ok se nahlas pochválit. Není ok přijmout kompliment, natož sám o sobě říct něco hezkého. Co kdybychom náhodou vyzněli namyšleně, že?! A přece jen nějaká ta sebe pochvala má od namyšlenosti hodně daleko! Od tónu jakým to říkáme až po kontext…

 

Od téhle sebe nenávisti je totiž krůček k sebe destrukci. A to je spirála, ze které se sakra špatně dostává. Ať už mluvíme o přejídání/anorexii, alkoholismu, jiných návykových látkách nebo toxických vztazích, ve kterých zůstáváme.

 

Někdy je sebe destrukce tak známý pocit, že nám to paradoxně připadá bezpečné. Naučit se reagovat novým způsobem, je těžké, neznámé. Ale tohle známe, svoje emoční bahno. Koneckonců na dně se občas docela dobře leží… Problém je, když se z něj už dlouhou dobu nemůžeme dostat a zjistíme, že se můžeme vlastně propadnout ještě do suterénu s odpadky.

 

Svoje emoční bahno dobře znám. Je proto pro mě snazší, už do něj tolik nepadat. Ale být sama k sobě laskavá… Je někdy těžší, než to zní.

 

A tak se aspoň snažím. Snažím se ptát se, jak se teď a tady mám. Co zrovna potřebuju. Co by mi udělalo radost. A pak zvednu zadek a něco pro to udělám… Většinou.

 

Jak to máš se sebeláskou a sebe péčí Ty? Umíš se o sebe „postarat“ když Ti není dobře? Umíš se pochválit? Když se podíváš do zrcadla, jsi spokojený/á s tím, koho tam vidíš? A jestli ano, umíš to vyslovit i nahlas?

 

Vaše sebelásce se učící psychiatrička

Komentáře

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Co dělat pro to mít se ráda? Někdy mi opravdu pomáhá, že je tu morální zákon a někomu se zavděčíme, pokud se jím budeme řídit. (Sobě, samozřejmě 🙂) Ale je to spíš pocit přítomnosti někoho milujícího. Takže asi se začínáme v těchto chvílích mít rádi 🙂. Jinak nejsem náboženský fanatik. Emoční bahno a sebedestrukci znám dobře. Ale alkoholici to mají trochu jiné, spoustu emočního bahna jim způsobuje alkohol, sebedestruují se nadměrným kouřením, atd., když to vemu podle sebe. Není mi psychicky dobře, tak si dám cigaretu. To trochu přizpůsobuje tělo emocím, když se člověk necítí psychicky moc dobře, nebo člověka situaci, když je v nějaké mizérii. Často společnost způsobuje, že se nemáme rádi. To asi znáte 😉🙂Já jsem chtěla být ve společnosti a alkohol mě společnosti přibližoval a přizpůsoboval. Nikdy to nebyla ve společnosti zábava bez alkoholu, jen před pubertou a pak možná občas na VŠ a pak první pocit štěstí při dlouhodobé abstinenci v komunitě. To bylo po deliriu, téměř degradaci osobnosti, atd. Tam (v komunitě) jsem se začala mít opět ráda. Je důležité mít pocit, že člověk někam patří. Pocit, že ho druzí vidí a přijímají takového, jaký je, nebo tak, jak se sám vidí... Přijetí je na začátku cesty. Někdo vás má rád a přijímá (protože má rád lidi, chce jim pomáhat) a vy najednou za něco stojíte nebo chcete za něco stát. Chcete být tím, kdo si tuhle lásku/vztah/dar zaslouží. Tak to bohužel mám - zasloužit si lásku. A ten druhý si ji musí také zasloužit! Bláznivě se zamilovat, to vůbec neznám. Neznám milovat, ale znám mít ráda nebo patologicky a romanticky milovat -
    představu o člověku 🤭.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V komunitě nebo v terapeutických skupinách je možnost se humanisticky realizovat, pomáhat reflexemi sobě navzájem. Dostatek podnětů a možností se realizovat je asi také důležité k tomu mít se rád/a.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....

Jak psychiatrička nerada mění plány

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bud...