Myslel/a sis někdy, jak se Ti něco povedlo (projekt/úkol/tvorba/vystoupení), ale ostatní to neocenili? Žes tomu dal/a všechno, a přesto se to nesetkalo s uznáním? Ten pocit, kdy si říkáš, kdo to teda vnímá zkresleně?
Nedávno jsem zase po dlouhé době učila. Přemýšlela jsem dlouho, jak nudné téma oživit a udělat ho zajímavějším, dynamičtějším. Využila jsem všech svých předchozích zkušeností a sestavila lekci, která měla podle mě zaujmout a zaktivizovat i toho nejznuděnějšího studenta!
Nebo taky ne.
Já jsem tedy s výsledkem byla spokojená. Na konci lekce studenti odpovídali správně, byli dokonce docela orientovaní. Ale jejich feedbacky byly opačné.
Racionálně to stále nedokážu uchopit. Vzpomínám na své začátky, kdy mé hodiny byly zákonitě hodně o mapování toho, co studenti potřebují a chtějí slyšet a jak jim to vhodně podat. Některé skupiny bych si nejraději pozvala znova a řekla: Hele už to umím mnohem líp!
Paradoxně jsou to ty skupiny, které mi nadšeně děkovaly za moji energii a lidský přístup.
Postupně přibývaly „díky“ i za moje znalosti, informace, profesionalitu. A ve chvíli, kdy jsem si říkala, že nechci „usnout na vavřínech“ a posunout to ještě dál, přichází jen ticho.
Možná jsem chtěla spravovat, co nebylo rozbité. Znáš to taky? Tu potřebu pořád něco předělávat, posouvat, aktualizovat? Až nakonec zjistíš, že dobré už to bylo a stačilo to jen udržet? Jen udržet. To je ta nejtěžší část pro mě. Nechat být, přijmout. Ale to už asi víš.
Taky si říkám, že je určitá malá pravděpodobnost, že jsem nepřestřelila, ale pouze natrefila na skupinu, které to nevyhovovalo. A když bych dál pokračovala v novém stylu, další studenti by z toho benefitovali.
Přemýšlím tedy nad rovnováhou mezi přijetím toho, že není dobré pořád něco vylepšovat a potřebou být autentická. Pokud v něčem nemůžu být autentická, tak jak je mi to příjemné a dává mi to smysl, má pro mě cenu tomu věnovat svoji energii a čas? Ale pro koho to tedy potom dělám, když se nebudu ohlížet na feedbacky?
Možná je to o tom, potkat se někde na půli cesty. Udělat to po svém a zároveň brát v potaz potřeby skupiny. Přemýšlím, jestli tohle je to kouzlo těch nejlepších učitelů. Najít ten správný výchozí bod, kdy přináším sebe a respektuju Tebe.
Vzpomínáš na některé své učitele s láskou za to, co Tě naučili? Myslíš, že někteří vzpomínají stejně na Tebe? A jak to máš s autenticitou? Umíš dát do věcí sám/sama sebe? A jestli ano, cítíš u toho taky ten adrenalin?
Vaše někdy až příliš pro věc zapálená psychiatrička
Komentáře
Okomentovat