Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry


 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?

 

Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?

 

Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).

 

Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.

 

Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“

 

Mohla bych to dál popisovat více ze zdravotnického hlediska, ale to Fanánkovo mi připadá mnohem zajímavější.

 

Třeba když zmiňuje „prstýnek zásnubní na můj prst nepatří.“ Jako kdyby komentoval rozpad všech vztahů, kromě toho s alkoholem. Pro mě je ten verš jako kdyby říkal: Vím, že mi manželství vůbec nejde a ubližuju ti. Což možná vůbec říct nechtěl, ale já to tam slyším.

 

„…Možná budu písař, nebo lámat kámen, sedmnáctý císař, na hradbách zpívat amen…“ Slyším: konec je blízko a věřím v lepší zítřky, v nový možnosti, který musej bejt lepší, než co mám teď. Tahle fáze je pro mě jako psychiatra nejsmutnější, vím, že už nemám pacientovi jak pomoct, protože to sám se sebou vzdal.

 

A neodpustím si ani upozornění „…vylezu na poušti, ráno mě nenajdou…“, jestli tím nemyslel „sušák“ s kocovinou a možným delirkem se smrtí, tak nevím, co jinýho!

 

Téma alkoholismu je nesmírně obšírné. Chtěla jsem popsat aspoň pomyslnou „kapku v moři“ obzvlášť, když to někdo udělal tak perfektně za mě (a blíží se svátky). Možná si všecko vykládám úplně blbě, ale řekni, není to zajímavější způsob osvěty a učení se?

 

Vykládáš si některé verše jinak než já? Zažil/a jsi někdy odvykací stav nebo delirium tremens? Podobalo se textu téhle písně? Znáš někoho, kdo si tímhle prochází? A pokud ano, nebojíš se někdy že „nevstaneš dost brzo“?

 

Vaše „záchytková“ psychiatrička

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).