Já patřím mezi lidi, kteří mají Vánoce stále rádi. V mém případě to bude nejspíš nostalgií. Jako dítě jsem zažila krásné Vánoce, klidné. Ne každý měl ale takové štěstí. Někdo si nese nehezké vzpomínky z dětství a někomu prosinec otrávila až dospělost a zodpovědnost za ty nové krásné vzpomínky a nachystaný stůl a nazdobený stromeček…
Není to žádná hitparáda shánět ty správné dárky, neurazit jednoho tím co dám druhému, na nikoho nezapomenout, přichystat takové druhy cukroví, aby chutnaly všem, nazdobit byt a do toho všeho se tvářit vesele a vděčně!
Já mám ještě ale jeden důvod, proč mám Vánoce i přes všechno tohle v dospělosti pořád ráda. A není to jen vánočními naivními filmy. Dostávám totiž každý rok od své nejlepší kamarádky adventní kalendář. A letos jsem dostala ten nejultimátnější nejvymazlenější advenťák pod sluncem!
Zatímco moje rodina usoudila, že jsem překročila danou věkovou hranici vhodnou pro adventní kalendáře a balíčky od Mikuláše, my s kamarádkou jsme se rozhodly, že obzvlášť v našem věku je potřeba si dělat radost zbytečnostmi. Aspoň občas.
A tak jsem si letos na poště vyzvedla obří krabici plnou dárků (přesněji řečeno mám krabici 24 dárků), ke kterým vždy patří nějaký vzkaz. Na každý prosincový den jeden. Už teď vím, že 25. se probudím s absťákem.
Vím, že to společnost často považuje za dětinskost. V některých rodinách si dospělí ani nedávají dárky. A já si říkám, kde a kdy se to tak v člověku zlomí. Co tak krutého se musí stát, že si člověk řekne, že už nestojí ani o čokoládu ve tvaru zvonečku nebo malou hloupou zbytečnost? Jak se stane, že se smíříte se životem bez dárků a překvapení a těšení a spontaneity?
Obzvlášť se vším, co se kolem nás teď děje, mi taková gesta připadají o to důležitější. Třeba jen s někým nejbližším nebo pokud máme na to prostředky a kapacitu, i v rámci různých projektů (Ježíškova vnoučata, Krabice od bot, atd.). Maličkost pro jednoho může znamenat celý svět pro toho druhého.
V jednom filmu se parta přátel na konci shodne, že žádná dospělost neexistuje. Že jsme jen banda 12 letých dětí v těle dospělých. Líbilo se mi to. Přála bych si, aby to tak aspoň částečně bylo. Svět dětí je minimálně mnohem barevnější, správnější a veselejší, než ten náš. A v takovém světě bych chtěla žít.
Jsou pro Tebe dárky otravná povinnost nebo se naopak „rozdáváš pro ostatní“? Necháváš se rád/a překvapit nebo jsi radši, když víš, co na Tebe pod stromečkem čeká? A jestli ano, není to někdy trochu nuda?
Vaše dárky a Vánoce milující psychiatrička
Patřím k těm, co v mládí Vánoce nemuseli. Ty otravné tradice, co "se prostě musí", mi jsou proti srsti. Ale teď si dělám Vánoce podle sebe, stromek zdobím kdy a jak chci, neřeším spoustu věcí. A najednou si je užívám. Jsem praktik, takže dostávám to, co bych si koupila i tak - třeba turistické boty nebo šampon. Takže souhlasím, že každý si může dárek dát či si ho přát. Vánoce jsou i časem charit a vnoučata nebo krabice od bot a nebo místní seznamy přání do azylových domů. Takže jo, Vánoce jsou tak dobré, jak si je uděláme. Přeji pěkné Svátky.
OdpovědětVymazat