Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?
Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.
Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.
I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.
Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bude obnášet s malým dítětem.
Pláč byl úlevný, na rozdíl od té úzkosti která přišla s ním. Naštěstí pro mě ji už znám! Ucítila jsem ji, poznala ji, pozdravila jako toho příbuzného, na kterého se člověk nikdy moc netěší, ale holt už je jednou členem rodiny, a řekla jí, že tentokrát to zkusíme jinak.
Zkusila jsem nezůstat v tom pocitu bezmoci a zoufalství, že věci nejsou tak, jak je chci mít. Zkusila jsem se podívat na to, jak doopravdy jsou a co bych s nimi mohla udělat. Když se představy nenaplní, musím pracovat s tím co je.
Pokud Ti to zní banálně, mám radost! Možná jsi dál než já. Umíš improvizovat, vidět všechny možnosti, jak se situace může vyvíjet, nenecháš se pohltit svými fantaziemi. Já se to teprve učím. Nejen brát to, jak to je, ale vynajít se v tom. Nezůstat jen v úzkosti a vzteku. Ale otočit minci na druhou stranu a kouknout se, jestli tam náhodou na rubu neskrývá ještě větší hodnotu, než byla na líci.
V terapii se tomu říká přerámování. Můžu na stejnou věc nahlížet jako na fiasko i jako báječné dobrodružství. Někdy je to vyloženě moje volba. Nebo věc mého umění přerámování.
Například když jsem přecházela na bezlepkovou dietu, byla jsem vyloženě nešťastná. Stýskalo se mi po pizze, koblihách, knedlících… Pravidelně se mi zdálo o jídle, které nesmím. Přerámování v tomhle případě bylo, když jsem si řekla, že je to dobrá příležitost se konečně naučit vařit. Koneckonců experimentování v kuchyni je skvělý mindfulness trénink a ještě docela praktický, pokud se Tvoje pokusy dají zrovna jíst. Čím déle bych byla nešťastná ze své nové diety, tím déle bych se ochuzovala o nové zážitky, nové chutě a hlavně spokojenost.
Umíš si věci přerámovávat? Jsi vynalézavý/á když přijde na změnu plánů? Nebo většinu času strávíš naštváním a lítostí nad tím, že to nedopadlo podle Tvých očekávání? A jestli ano, nechceš to taky zkusit příště trošku jinak?
Vaše úzkostně vynalézavá psychiatrička
Komentáře
Okomentovat