Přeskočit na hlavní obsah

Jak si laskavost našla psychiatričku

 


Má laskavost místo v Tvém životě? Umíš být laskavý/á k sobě? A co vůči ostatním? Je to pro Tebe přirozené, vycházet ostatním vstříc, dělat dobré skutky, být opěrným bodem, nebo Tě to stojí spoustu energie?

Pokud si mám vybavit největší laskavost v poslední době, kterou mi někdo prokázal, pak bych musela říct, že se vynořila na tom nejneočekávanějším místě.

Byla jsem po noční službě na záchytné stanici („záchytce“). Byla to jedna z těch služeb, kdy šlo všechno špatně, skoro jsem nespala. A jako na potvoru, místo abych po probdělé noci zamířila domů, čekaly mě ještě nějaké povinnosti na oddělení. Jedné pacientce se zase zhoršil stav, začala být více paranoidní, křičela na sestřičky, byla rozčilená, kopala do dveří. Vyšla jsem z vyšetřovny, cítila jsem se doslova jako zombie a mdlým hlasem jsem se jí ptala, co se děje. Pacientka přestala křičet, podívala se na mě, pohladila mě po tváři a řekla: Ty už toho máš taky plný zuby, co? A pak se zase obrátila na sestřičky a křičela dál. A já se zase vrátila do vyšetřovny. Měla pravdu.

Ten úžasný pocit porozumění, který nám může pár laskavých slov dát, je k nezaplacení.

Nejraději mám ale náhodné dobré skutky. Když Tě někdo pustí ve frontě v obchodě před sebe, podrží Ti dveře, zapřede milý rozhovor v trapné situaci… Tehdy se mi vrací víra v lidstvo. To jsou ty chvíle, ze kterých čerpám, když si čtu o politice, přijdou nová vládní nařízení nebo jdu do konfliktu s pacientem nebo jeho rodinou.  

Co máme nakonec jiného, když ne sebe navzájem? Určitě Tě napadá, že ještě máme taky sami sebe. Ale ruku na srdce, kdy naposledy jsi pro sebe udělal/a něco hezkého? Pokud Tě něco napadá, tak přitvrdím. Kdy naposledy jsi pro sebe udělal/a něco hezkého a zdravého zároveň?

 Není to úplně jednoduché být sám sobě nejlepším přítelem, že? Nejlepší kamarádce bych rozhodně neřekla, že vypadá tlustě a opuchle a hrozně. A sama sobě jsem schopná to říct několikrát denně při pohledu do zrcadla.

Proč to tak máme, nevím. Myslím si, že každý bude mít své smutné důvody. Říkám si ale, že dokud jsme ochotni si to uvědomovat a pracovat na tom, není to s námi tak zlé.

Prokázal/a jsi dnes někomu laskavost? A pokud ano, no není to báječný pocit?

Vaše laskavost praktikující psychiatrička 

Komentáře

  1. Natalia19. října 2020 v 4:58

    Tak ja sama pre seba každý deň spravím niečo pekné, po nočnej som chodievala do vírivky, na prechádzku. Každý deň si zaslúžim odmenu za to, že som šla do práce/ vstala z postele...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl
Okomentovat
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni
Okomentovat
Další informace

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).
Okomentovat
Další informace