Viděl/a jsi film Dokonalý šéf (Burnt) s Bradleym Cooperem? Já ho miluju! Film i Bradleyho. Film protože je krásným příkladem toho, jak může vypadat život zaměřený jen na výkon a jakou drtivou zátěží může být perfekcionismus. A Bradleyho miluju protože ztvárnil takového člověka naprosto věrně a za mě vlastně skoro perfektně (jaká ironie).
Adam, hlavní hrdina, je proslulý šéfkuchař se dvěma Michelinskými hvězdami, drogovou závislostí, nastíněnou obsedantně kompulzivní poruchou a chorobnou potřebou po kontrole (jako většina úzkostných lidí). Film jsem poprvé viděla, ještě než jsem dostudovala medicínu a spousta těchto úžasných nuancí co se týče mentálních poruch mi unikla. Až když jsem se podívala teď, s nějakými zkušenostmi z psychiatrické praxe, zjistila jsem, jak úžasný je to obrázek toho, co se může skrývat za drogovou závislostí a jak může vypadat úzkostná porucha nebo i obsedantně kompulzivní porucha (OCD).
Adama poznáváme ve chvíli, kdy je už nějaký čas „čistý“ od drog, dle mého odhadu nejspíše od kokainu, který patří mezi stimulační drogy (psychostimualncia), a ke kterému se kuchaři často uchylují, přeci jen dvanáct a více hodin na nohou, minimální pauzy, neskutečné množství vydané energie, nemluvě o rozpálené kuchyni a stresu. Zdá se však, že Adam se zvládnul se svou závislostí vypořádat sám, zdá se...
Začíná opět v kuchyni svého známého, který je do něj zamilovaný, Adam se snaží omluvit všem lidem, se kterými kdysi pracoval a kterým ublížil (nejen svou závislostí) tím, že s nimi získá třetí michelinskou hvězdu. Tedy nesnaží se napravit a budovat samotné vztahy, vidíme, že pro něj je vrcholem života být na profesionální špičce, tedy dosažení „perfektna“ (lepší slovo mě nenapadá, musím si vytvořit vlastní) v kuchyni (což reprezentují ty tři michelinské hvězdy). Poznáváme ho jako narcistického, slovně agresivního šéfa, který může vařit jako sám Bůh (kdyby Bůh byl žena a uměl vařit), ale nic jiného se mu vlastně nedaří.
Postupně začíná přicházet na to, že být střízlivý od drog a chtít věci napravovat tímto způsobem nestačí a nefunguje to. Nikdy se explicitně nedozvíme, jaké měl Adam dětství, který z rodičů ho nenávratně poškodil, zkrátka žádný příběh a lá „pravý slzy, pravej sopel“. Za což scénáristovi tleskám! Každý z nás takový příběh má, každý máme svých „8 katastrof“ jak by řekla jedna sestřička ze „záchytky“.
Je to klišé, ale je to vážně prostě jen o tom, jak se rozhodneme s tou katastrofou naložit. A Adam se rozhodne nakonec správně, vyhledá pomoc, začne si uvědomovat své nároky na okolí a sám na sebe. Přestane usilovat o dokonalost a soustředí se na to, co je tady a teď a začne tentokrát skutečně budovat vztahy s lidmi, na kterých mu evidentně záleží.
Jasně že dostane třetí hvězdu, ale jde o to, jak ji dosáhne. Nesnaží se mít vše pod kontrolou sám, ale začne důvěřovat svým kolegům. Navíc už na tom nestojí jeho život, protože pochopil, že dokonalost (spoiler alert) nepatří mezi dosažitelné hodnoty.
A jak jsi na tom Ty s perfekcionismem? Uvědomuješ si své nároky na sebe i okolí? Stálo Tě už zaměření na výkon vztahy a zdraví nebo to umíš vybalancovat? A pokud balancuješ, jaké to je žít na hraně?
Vaše nadšeně nedokonalá psychiatrička
Komentáře
Okomentovat