Taky tak nesnášíš bezmoc? Když není v Tvých silách zasáhnout, pomoct… Když Ti připadne role diváka a celé představení je jen přehlídka katastrof. Když nezbývá než čekat.
Říkám si, kolik lidí si prochází v tomhle období podobným scénářem. Moje mamka má Covid-19. Těžký průběh. Je v nemocnici. Přestože jsem jí nějaké léky předepsala hned na začátku, nepomohlo to. Má skoro všechny rizikové faktory pro těžký průběh.
A přestože jsem lékařka, jsem psychiatr a ne infektolog. Což mě zrovna teď dost štve. Na druhou stranu bych ty obory měnila pěkně často, kdybych chtěla pokaždé pomoct nějakému členu rodiny nebo kamarádovi.
Je to tak frustrující, znáš to? A je strašně snadný sklouznout do toxicky pozitivních vět, když píše, že je jí špatně. Např. když píše, že jí bolí plíce a hůř se dýchá. Ono se tak nabízí napsat: „Mysli na něco jiného, mysli pozitivně, to se určitě za chvíli spraví, nesmíš si to tolik připouštět“, obzvlášť pokud jste se sami nikdy nedusili. Já jsem si prožila několik astmatických záchvatů a můžu Ti říct, že když lapáš po dechu až jsi modrej a pomalu ztrácíš vědomí, nejde myslet na moc jiných věcí.
A tak se jí zkouším ptát, jak jí můžu pomoct, jestli jí třeba nemám číst nebo něco vyprávět. Jestli si nechce pustit oblíbené písničky do sluchátek, které by mohly aspoň trošku zmírnit ten hroznej stav. Taky jí říkám, že ji mám ráda, a že moc doufám, že se to všecko hodně rychle zlepší. Že jsem tady, kdyby ji napadlo, jak jí to můžu ulehčit.
A pak doma brečím a bojím se.
A pak druhý den jdu a starám se o svoje pacienty, jak nejlépe umím. O příbuzné dalších vystrašených bezmocných lidí, kterým můžu upřímně říct, že vím, jak se cítí, ale že dělám co můžu jak nejlépe umím, protože bych chtěla (a doufám), že to samé dělají doktoři mojí maminky.
Říkám si, že o to vlastně jde. Tam v jádru mojí bezmoci je snaha a úsilí jiných. Teď je to na nich. Proto místo pocitu prázdna a strachu a vlastní nedostatečnosti, zkouším něco nového. Zkouším věřit v lidi, v kolegy, v profesionály. Zkouším věřit, že ke své práci přistupují jako já. Zkouším mít víru v lidi.
Jak to máš v téhle kruté době Ty? Možná máš štěstí a celá tahle situace jde ještě trochu mimo Tebe. A možná už taky začínáš propadat panice, strachu a bezmoci. A pokud ano, umíš si představit zvolit si víru a naději? A Ty co už věříš a doufáš, jaký je to pocit?
Vaše věřící a doufající psychiatrička
Komentáře
Okomentovat