Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička k bezmoci přišla


 Taky tak nesnášíš bezmoc? Když není v Tvých silách zasáhnout, pomoct… Když Ti připadne role diváka a celé představení je jen přehlídka katastrof. Když nezbývá než čekat.

Říkám si, kolik lidí si prochází v tomhle období podobným scénářem. Moje mamka má Covid-19. Těžký průběh. Je v nemocnici. Přestože jsem jí nějaké léky předepsala hned na začátku, nepomohlo to. Má skoro všechny rizikové faktory pro těžký průběh.

A přestože jsem lékařka, jsem psychiatr a ne infektolog. Což mě zrovna teď dost štve. Na druhou stranu bych ty obory měnila pěkně často, kdybych chtěla pokaždé pomoct nějakému členu rodiny nebo kamarádovi.

Je to tak frustrující, znáš to? A je strašně snadný sklouznout do toxicky pozitivních vět, když píše, že je jí špatně. Např. když píše, že jí bolí plíce a hůř se dýchá. Ono se tak nabízí napsat: „Mysli na něco jiného, mysli pozitivně, to se určitě za chvíli spraví, nesmíš si to tolik připouštět“, obzvlášť pokud jste se sami nikdy nedusili. Já jsem si prožila několik astmatických záchvatů a můžu Ti říct, že když lapáš po dechu až jsi modrej a pomalu ztrácíš vědomí, nejde myslet na moc jiných věcí.

A tak se jí zkouším ptát, jak jí můžu pomoct, jestli jí třeba nemám číst nebo něco vyprávět. Jestli si nechce pustit oblíbené písničky do sluchátek, které by mohly aspoň trošku zmírnit ten hroznej stav. Taky jí říkám, že ji mám ráda, a že moc doufám, že se to všecko hodně rychle zlepší. Že jsem tady, kdyby ji napadlo, jak jí to můžu ulehčit.

A pak doma brečím a bojím se.

A pak druhý den jdu a starám se o svoje pacienty, jak nejlépe umím. O příbuzné dalších vystrašených bezmocných lidí, kterým můžu upřímně říct, že vím, jak se cítí, ale že dělám co můžu jak nejlépe umím, protože bych chtěla (a doufám), že to samé dělají doktoři mojí maminky.

Říkám si, že o to vlastně jde. Tam v jádru mojí bezmoci je snaha a úsilí jiných. Teď je to na nich. Proto místo pocitu prázdna a strachu a vlastní nedostatečnosti, zkouším něco nového. Zkouším věřit v lidi, v kolegy, v profesionály. Zkouším věřit, že ke své práci přistupují jako já. Zkouším mít víru v lidi.

Jak to máš v téhle kruté době Ty? Možná máš štěstí a celá tahle situace jde ještě trochu mimo Tebe. A možná už taky začínáš propadat panice, strachu a bezmoci. A pokud ano, umíš si představit zvolit si víru a naději? A Ty co už věříš a doufáš, jaký je to pocit?   

                                                                                                    Vaše věřící a doufající psychiatrička

            

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...
1 komentář
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....
Okomentovat
Další informace

Jak psychiatrička nerada mění plány

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bud...
Okomentovat
Další informace