Přeskočit na hlavní obsah

Jak si Alina výzbroj oblékla


 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek.

První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu.

Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující.

(Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).

Připadá mi, že moje „zbroj“ mě začala definovat víc, než jsem si uměla představit (a chtěla připustit). Často se jen tak tak zarazím, než vyřknu nevyžádanou radu. Většinu dne po mně pacienti chtějí návod na život, letáček „Bytí, existence a tak vůbec“. A sotva sundám plášť a vyjdu za bránu nemocnice, nikdo o moje rady a zkušenosti nestojí. Najednou jsem zase jenom Alina a ne paní doktorka a některé dny mi ten rozdíl přijde propastný.

Říkám si ale, že nakonec je to vlastně o tom, jestli i bez své „zbroje“, jen jako Alina, jsem stejně empatická, trpělivá, věrná, statečná a svá jako paní doktorka Kulakovská.

Máš taky svou zbroj? Pomáhá ti být lepším člověkem nebo naopak? Umíš si představit život bez ní? A co ostatní otázky? Umíš si na ně popravdě odpovědět nebo odpovědi raději znát nechceš?

 

                                                                          Vaše snad i bez zbroje věrná, statečná a svá psychiatrička



Legenda o Mulan

Když Hunové zdolali Velkou čínskou zeď, Císař dal povolat všechny muže do války. Mulanin otec byl odhodlaný jít i přes vědomí, že tuto válku by už nepřežil, vzhledem ke zraněním z té předchozí. Mulan nebyla úplně vzorná dcera na tehdejší poměry, nehrnula se do vdavek, nestarala se o domácnost, byla drzá, ale velmi milovala svou rodinu (no hodně jsem se v ní v pubertě viděla). Proto pro ni bylo v podstatě jednoduché se rozhodnout jít do války místo svého otce. Rozuměj do války za dob, kdy ženy měly jedinou povinnost, a to rodit děti a starat se o ně. Samozřejmě díky své chytrosti a houževnatosti nakonec zachránila úplně všecky a stala se z ní hrdinka! A v Disney verzi si našla i chlapa! (Jsem romantička, ke šťastnému konci prostě patří láska)! 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni