Snad úplně poprvé se nemůžu rozhodnout, o čem psát. Je tolik témat, o kterých v posledních dnech přemýšlím. (Ne)jistoty, předsevzetí, sebepéče, vztahy… Ale pokaždé když se snažím ke každému z nich vyjádřit nějakou myšlenku, připlete se tam téma druhé.
A tak jsem se rozhodla porušit, co jsem si předsevzala při tvoření tohohle blogu – že si z něj nebudu dělat „terapii“. A využiju dnes tenhle prostor jako „safe space“ – bezpečné místo, kam můžu napsat, co chci, aniž by to muselo mít větší hodnotu, aniž bych myslela na to, komu se to bude nebo nebude líbit, a jestli za to budu odsuzovaná.
Tak tedy mé milé bezpečné místo: Tenhle rok se pro mě nese v duchu jednoho přísloví (trochu klišé): „Když není nic jisté, je možné všechno“. Zažila jsem spoustu frustrace z nevydařených plánů, pocity bezmoci, strachu… Vím, že někteří to měli mnohem horší. Ztráta blízké osoby, zaměstnání… A je zatraceně těžké v takové situaci hledat nějaká pozitiva. Nevím, jestli já sama bych hledat nějaká chtěla.
Ale tady a teď v mojí situaci si uvědomuji, že mi tento rok otevřel možnosti, o kterých jsem ani netušila že je mám, natož že jich jsem schopna využít.
Naučila jsem se vystupovat ze své komfortní zóny. Např. jsem strávila líbánky v Tatrách! Já která si svatební cestu představovala vždy v Paříž, Barceloně… Máš asi představu. A najednou jsem v Tatrách, místo šatů mám funkční oblečení, místo sandálků pohorky a místo muzea se rozplývám nad dolinami a lesy. A byla jsem nadšená!
Nevěřila bych, že budu dělat webináře, a že mě budou bavit.
Že začnu fotit, rsp že si stoupnu před foťák a budu si hrát na „modelku“ (kvalita výsledku je věc jiná).
Doma jsem se vrátili k malým rodinným oslavám v obýváku, místo efektivnějších a pompéznějších v restauraci, šťastní a vděční, že jsme všichni relativně zdraví a spolu.
Priority se změnily. My se změnily. A troufám si říct, že ve spoustě ohledech k lepšímu.
Najednou bylo lehčí odfiltrovat toxické vztahy. Je sice o něco těžší pro mě udržovat a starat se distančně o ty stávající, o které stojím, ale učím se to. Učím se pečovat o funkční smysluplné vztahy s lidmi, které mám ráda, které ve svém životě chci. Protože to je to hlavní, co mi vybalancuje špatný den, měsíc, tenhle rok… „Mí lidé“.
Snažím se přijmout, že nemám nad spoustou věcí kontrolu, což je pro mě jako úzkostného člověka nejtěžší úkol na světě.
Nemůžu si dělat plány na dovolené (jejichž vidina mě udržovala v chodu), nevím, zda mě z mého oboru nepovolají do jiného na výpomoc, nevím, jak na tom budu zdravotně já nebo moje rodina…
ALE! Je jsou věci, nad kterými kontrolu mám. Jen se po nich porozhlédnout, uvědomit si je. Někdy je to trochu práce pro detektiva, ale vždycky tu nějaké volby jsou, něco co si můžu rozhodnout já a tudíž mám nad tím kontrolu. Možná to nejsou vždy ideální volby, možná nejsou takové, jaké bychom chtěli, ale jsou to naše volby.
A co se našich rozhodnutí a blížícího se nového roku… Už pár let si žádné předsevzetí nedávám.
Svůj život nevnímám v letopočtech. Ale v okamžicích, které ho formovaly, určovaly, ovlivňovaly. Nezáleží na tom, jestli začíná nový rok, záleží na tom, jestli vím, kdo jsem a jak chci svůj život vést. A ve chvíli, kdy se rozhodnu, je zbytečné čekat na Nový rok.
Není lepšího okamžiku než nyní…
Přeju Ti, abys dokázal/a rozlišit věci nad kterými kontrolu máš a nad kterými ne. Abys věděl/a kdo jsi a kam směřuješ. Abys pečoval/a o zdravé vztahy a zbavil/a se těch toxických. Přeju Ti, abys vedl/a smysluplný, naplňující a šťastný život, který budeš měřit v okamžicích.
Vaše do nových začátků nadšená psychiatrička
Komentáře
Okomentovat