Přeskočit na hlavní obsah

Pozvi mě s sebou


 
Znáš ten pocit, kdy si Tvůj blízký kolem sebe „postaví zdi“ a nepustí Tě dovnitř? Kdy si něčím prochází, ale na tu cestu Tě s sebou „nepozve“?

 Moje úplně nejvíc nejoblíbenější ruská písnička je „Pozvi mě s sebou“ od Ally Pugačové (pokud jsi mladší ročník, zeptej se starších ročníků, jistě budou znát). Asi proto že v ní slyším podstatu lásky, vztahů…

 „Pozvi mě s sebou, projdu zlými sny, vypravím se za tebou, žádná cesta mě neodradí, přijdu tam kde jsi teď ty, namaluješ na nebe slunce, kde roztříštěné představy zvýrazňují sílu výšek“ (můj velmi hrubý překlad refrénu).

 Vždycky si u toho vybavím tátu, jak bojoval s alkoholem, a ke svému boji nás nepřizval. Nikdy nás v tomhle ohledu „nepustil k sobě“. Přitom to bylo to jediné, po čem jsem celé ty roky prahla - pozvi mě s sebou a já překonám jakékoli noční můry, jakoukoli vzdálenost, vše co se mi postaví do cesty, jen abych byla s Tebou.

 Nemůžeme zničit démony našich milovaných, nemůžeme je zachránit ani před nimi samými, ale můžeme tam být a zahánět samotu a strach, podat teplou ruku a prohřát utrápenou duši naší láskou a péčí.

 Takovou moc má alespoň pro mě dotek, objetí ve chvíli, kdy jsem úplně na dně. Pokud se tedy rozhodnu toho druhého pustit k sobě ve chvíli, kdy se hroutím, kdy je svět vzhůru nohama a jsem ztracená. Když ho „pozvu s sebou“ a doufám, že přijde a společně namalujeme slunce na nebe, aby prozářilo temnotu.

 Pokaždé když si tu písničku zpívám a dívám se, jak ji zpívá Alla, je to jako modlitba. ‚Pozvěte mě s sebou, mami, ségry, manželi… Pozvěte mě s sebou, až svět bude příšerný místo k žití, až si budete připadat sami a ztracení, stačí říct a projdu třeba i peklem, čímkoli. Přijdu a namaluju slunce‘.

 Za kým bys prošla/šel nočními můrami a děsy, jen aby dotyčný nebyl sám? A koho bys pozval/a s sebou, jako svoje nejjasnější světlo?

 

                                                                                                     Vaše odhodlaně milující psychiatrička

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...
1 komentář
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....
Okomentovat
Další informace

Jak psychiatrička nerada mění plány

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bud...
Okomentovat
Další informace