Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička z komfortní zóny vystoupila


 Vyhýbáš se někdy těžkým rozhovorům? Mám na mysli konfrontace, nepříjemné, bolavé rozhovory… Zkrátka konverzace, které člověk úplně nezařadí na seznam svých oblíbených momentů. Alespoň ne hned.

 

Nedávno jsem v práci vedla jeden pro mě hodně těžký rozhovor. Oznamovala jsem příbuzné pacienta nepříznivou novinu ohledně jeho stavu. Snažila jsem se jí poskytnout prostor pro její šok, vztek a smutek… Vím, že na to v nemocnicích není prostor a čas, a proto pokud jen trochu můžu, snažím se to blízkým svých pacientů poskytnout.

 

(Vím totiž, jaké to je být na „druhé straně barikády“, na straně pacienta.)

 

Ale bylo to překvapivě těžké, ustát v klidu a s grácií všechno, co ten rozhovor přinesl. Možná i proto se tomuhle tolik doktorů vyhýbá. Nesnášíme bezmoc. Je to náš nepřítel. V každé situaci hledáme něco, čím můžeme splnit poslání našeho povolání. V každé situaci se snažíme něco udělat… Ale teď jsem byla bezmocná.

 

Když se člověk dívá na svého blízkého, jak umírá... S jeho zármutkem a bolestí toho moc nezmůžeme jako doktoři.  Zázračné pilulky, které vás od bolesti odstřihnou, fungují jen chvíli a potom přinesou víc problémů, než od kolika nám pomohly.

 

Přesto mi něco říkalo, že tyhle rozhovory musím vést i kvůli sobě. Nejen pro úlevu příbuzného a pacienta. Těžkými chvílemi rosteme. Možná příštímu příbuznému budu schopná ulevit a pomoci nějak více… Možná to bude motivace do dalšího učení, abych si byla jistá, že jsem pro pacienta skutečně víc udělat nemohla… A možná je to už teď o tom vědomí, že neuhýbám před dyskomfortem.

 

Rozhodla jsem se o tomhle napsat také z toho důvodu, že mám pocit, že se obecně těžkým věcem a rozhovorům až příliš vyhýbáme. Neradi opouštíme komfortní zónu. No taky se nejmenuje komfortní pro nic za nic. Je nám v ní příjemně. Chrání nás. Nic nám nehrozí.

 

Jenže když nikdy nevytáhneme paty za hranice známého a bezpečného, nezažijeme žádné dobrodružství, nic se nenaučíme a nikdy nevyrosteme.

 

Vím, že je to těžké. Někdy zatraceně těžké. Ale můžu Ti slíbit, že to taky někdy zatraceně stojí za to!

 

Umíš se postavit čelem k těžkým situacím? Vystupuješ rád/a ze svojí komfortní zóny nebo si její hranice pečlivě hlídáš? A pokud ano, není to někdy trochu nuda?

 

Vaše někdy i odvážná psychiatrička

 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl
Okomentovat
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni
Okomentovat
Další informace

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).
Okomentovat
Další informace