Jak vnímáš lidi v uniformách? Umíš vidět člověka za uniformou nebo věříš v naprostou profesionalitu?
Nad uniformami přemýšlím vlastně od doby, co jsem začala sloužit na „záchytce.“ Spolupracujeme tam s policií, což pro mě byla nová a hodně obohacující zkušenost. Historky které si vyprávíme, situace se kterými se musíme vypořádat, lidé kterým se snažíme pomoct… Všechno si je velmi podobné.
Občas se až smějeme tomu, jak moc jsme na stejné lodi.
I my máme ale předsudky, jedna skupina vůči druhé skupině. A pak společně dvě skupiny vůči třetí… A tak pořád dokola.
I pro mě, člověka v uniformě, kterého to štve, jak se ke mně lidi někdy chovají, je občas těžké jednat bez předsudků a lidsky když uniformu vidím.
Je to přece jen snazší. Na uniformu a co představuje, můžu být naštvaná, na její pravidla, na její neosobitost a nelidskost. Nemusím převzít zodpovědnost. Nechám to uniformě, unese všecko, někdy i všecko vyřeší.
Kdybych měla ale mluvit s člověkem pod ní… Musela bych brát v potaz, že to nejsou jeho pravidla, jeho manýry, ale že má důvod, proč chce, abych je dodržovala. Že má možná i tak už dost špatný den, možná ještě ani nejedl nebo nebyl na záchodě a teď musí se mnou řešit něco, čemu se i dalo vyhnout.
Záchranáři, prodavači, hasiči, policisté, zdravotníci, vojáci… Na spoustu povolání jsem určitě zapomněla. Klidně se přihlaste!
Moje vlastní zkušenosti mi pomáhají chovat se jinak. Alespoň se tedy snažím. Někdy se za celé dopoledne nezastavím, řeším problémy svých pacientů, doslova dělám vše, abych je udržela naživu, nezmenšila kvalitu jejich života, ale naopak jim pomohla, kde ještě pomoct můžu. Nedojdu si na záchod, nenajím se, nezvednu telefon svým blízkým, protože prostě takové dny k medicíně patří a zná to každý doktor, a možná vlastně každý z nás.
Je to má volba. Přesto mě mrzí, když zvednu telefon a ozve se káravý křik, proč laskavě neberu telefony a proč daný příbuzný na tom ještě jako není líp a kdy bude… Nemluví s Alinou, člověkem co dělá, co může, ale s lékařkou, anonymním bílým pláštěm.
To samé policie… Voláme je, když se necítíme v bezpečí. Mají se za nás poprat s našimi největšími strachy. Jdou tam, kam nás pud sebezáchovy nepustí. A přesto…
Vím, že tenhle článek bude pro mnohé kontroverzní, pro někoho možná vyzní „ukňučeně.“
Ale doufám, že až budeš míjet nepříjemnou prodavačku, pomyslíš si, že možná ještě neměla příležitost se za celý den napít… Až uvidíš spruzelého policistu, uvědomíš si, že je dost velká pravděpodobnost, že ho dneska už někdo napadnul nebo pozvracel… Nebo až se konečně dovoláš doktorovi, co věčně není u sebe v kanceláři na telefonu, řekneš si, že to může být taky protože někomu zrovna zachraňoval život…
A když na to budeš mít náladu a prostor, usměj se na ně prosím. Připomeň jim, že nejsou tak sami, jak si připadají.
Jsi člověk v uniformě? Ztotožňuješ se s tím, co píšu nebo máš mnohem lepší zkušenost? A pokud nejsi, jak se k nám „uniformovaným“ chováš? Nezapomínáš, že jednoho nás možná budeš potřebovat?
Vaše v bílém oblečená psychiatrička
Komentáře
Okomentovat