Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička přemýšlí nad zodpovědností

 

Vnímáš zodpovědnost za svoje vlastní zdraví? Nebo ji přenecháváš na lékařích a dalších? Umíš rozlišit věci, nad kterými kontrolu máš, co se týče Tvého zdraví nebo převládá pocit, že nic z toho ovlivnit nemůžeš?

 

Ve světle dění posledních dní se hodně zamýšlím nad vlastním vztahem ke svému zdraví. A nad vztahem svých pacientů ke svému zdraví.

 

Já mám např. problémy, brát nějaké léky zcela poctivě každý den ve stejnou dobu. Jsem zapomětlivá, někdy chaotická. Obzvlášť když mi léky zaberou a začnu se cítit lépe, přestanu mít takovou potřebu je užívat. Dokud se můj stav zase nezhorší. A on se vždycky po čase zhorší (třeba moje astma).

 

Snažím se více si zvědomovat tuhle svoji formu laxnosti. A když se mi potom stav zhorší, snažím se také nevinit nikoho jiného kromě sebe. Ne léky, ne doktory, ne práci, ne stres. Jsem dospělá, měla bych se o sebe umět postarat. Ne vždycky se mi to holt daří.

 

Možná se k tomu snažím takhle přistupovat, protože v ambulancích a nemocnicích slýcháme často pravý opak. Pacienti nás viní za nežádoucí účinky léků, za progres nemoci, za nemoc samotnou… A nejčastěji jsou to pacienti, kteří přichází s problémy, které souvisejí se životosprávou. Pohybem, jídlem, pitím…

 

Vím, že edukace tu pořád není dostatečná. Pořád se podle mě nemluví dost o tom, jaké potraviny si volit, jak moc je pohyb důležitý a proč…

 

Přesto všichni někde tam „vzadu v hlavě“ tušíme, co je pro nás dobré a co ne. Po čem se cítíme doopravdy dobře a co je vlastně jen taková „náplast na nervy.“

 

Každý si volíme svůj jed. Bylo by dobré, tuhle volbu ale dělat vědomě. Zeptat se sám/sama sebe, jak chci vlastně žít. Je pro mě ok zničit se svým životním stylem?

 

Největším problémem podle mě je, když svými volbami neohrožujeme už jen sebe, ale i okolí. Od jídelních návyků v rodině až po společenské problémy jako je očkování, roušky…

 

A tak si říkám, proč je tak snadné vinit lékaře za naše problémy, ale když nám konečně poskytne řešení, nechceme ho slyšet? Když nám konečně řekne radu, jak se zbavit toho, co nás trápí, málokdy ho poslechneme, málokdy mu věříme…

 

Nejsem v pozici Tvého lékaře. Nechci sdělovat žádné konkrétní rady nebo postupy, které jsou podle mě správné.

 

Jen bych chtěla, aby sis upřímně se mnou odpověděl/a na tuhle otázku:

 

Opravdu přijímáš zodpovědnost za svoje zdraví? A pokud ano, je to volba která je bezpečná i pro ostatní?

 

Vaše o zodpovědnost usilující psychiatrička

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl
Okomentovat
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni
Okomentovat
Další informace

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).
Okomentovat
Další informace