Umíš si říct dost? Dost alkoholu, dost drogám, dost vzdávání se nebo dost boji, dost toxickým vztahům? Umíš poznat správnou chvíli, kdy přestat?
Nejsmutnější osudy které jsem zatím v práci potkala byly pro mě ty, které byly spjaty s alkoholem. U „tvrdých drog“ se člověk může zničit i vcelku rychle. U alkoholu to jde pomalu… Až najednou člověk skončí jako pacient na psychiatrii, neví proč, a mentálně zůstane zaseknutý v době, kdy pít teprve začínal.
Čím více pracuji s alkoholovými a všeobecně jakýmikoli demencemi, tím víc jsem začala oceňovat paměť jako psychickou funkci. Naše paměť to jsme my.
Alkohol je neurotoxický. Poškozuje celý mozek, ale některé struktury jsou náchylnější… Když pak pacient pije „první ligu,“ vlastně se ani nedivíme, že si z toho nic moc nepamatuje. A pak když skončí v chráněném prostředí, kde abstinuje, automaticky se jeho mozek vrátí do dob, které si pamatuje. A to mi přijde nejsmutnější.
Neznám nikoho, komu by se podařilo takovému pacientovi vysvětlit, co se vlastně stalo. Takový pacient totiž není ochotný ani schopný to přijmout. Navíc je těžké projevovat větší míru soucitu, když víme, že ten člověk sám za „záchranou brzdu nikdy nezatáhl,“ a odmítl spoustu podaných pomocných rukou.
Zároveň alkoholismus a další závislosti vnímáme jako nemoc. Něco, s čím člověk sám nehne a potřebuje pomoct. Něco, za co možná snad částečně nemůže, protože své nemoci si nevybíráme.
Nad čím ale máme kontrolu, jsou naše reakce na dané nemoci a těžké situace.
Když sedím na záchytce a je to zrovna plejáda „ztracených existencí.“ Většinou jsou smíření se svým stavem a měnit ho nechtějí.
A nemůžeme pomoct někomu, kdo o pomoc nestojí. Můžeme jen doufat, že dříve nebo později nějaké svoje „dost“ najde.
Osobně nebojuji s návykovými látkami, ale s jídlem. S nezdravým jídlem. Vlastně spíše se zdravým jídlem, protože to nezdravé velmi ochotně vítám. Jsou období, kdy ten boj zvládám lépe, a jsou dny kdy si hodně musím říkat stop, takhle to nejde, protože se zničíš.
Když ale chtít víc je tak snadné a přirozené… Víc hezkých pocitů, víc bezstarostnosti, víc lásky, víc rauše, víc vzrušení… Víc, víc, víc…
Až nezbude nic.
V jakých situacích si musíš říkat dost? Jde Ti to nebo je to pro Tebe náročné slovo? Umíš se včas zastavit a čelit problému? Nebo vlastně nevidíš důvod přestávat v něčem, co Ti přináší úlevu? A jestli ano, jsi pro tu úlevu ochotný/á se zničit?
Vaše správnou míru hledající psychiatrička
Zdravím. Zrovna ke kávě přikusuji kus čokolády, což je asi můj kámen úrazu - ani ne tak to sladké, jako spíš káva a pauza po obědě. Když jdu ale darovat krev, 3 dny jsem bez kávy a zvládám. Navíc si ji odříkám dobrovolně, protože se po dárcích vyžaduje max den nebo pár hodin. Ty 3 dny se dodržují jen u plasmy.
OdpovědětVymazatS mírou si ale spojuji jinou drogu - běh. Je to zdravější varianta, ale dokáže člověku zatočit s volným časem a rodinnými záležitostmi 😉 Možná jsem příliš racionální, ale mám běžecký plán na mnoho let dopředu a to ze dvou důvodů:
1) chci tomu věnovat jen přiměřený čas a ten bude růst s věkem mého dítěte. S mrnětem si na 3h trénink v klidu neodběhnu, puberťákovi chybět nebudu
2) mám hrůzu z pomaratonského pocitu 'a co teď?' Pak bych se vrhla na ultra? Nebo na triatlon? Nechci to hrotit. Jen v klidu si jednou dvakrát zaběhnout maraton a tím si uzavřít svou běžeckou kariéru 😁 Takže mám hranici vlastně vytyčenou už preventivně. Teď ještě natrénovat a neumřít dřív než to stihnu.
Btw reklama na suchý únor se k Vašemu článku přímo nabízí.
Mějte se pěkně ♥️