Jeden kamarád mi kdysi řekl, že raději bude žít v reálném světě než zbytečně v knížce. Dodneška s tím nemůžu souhlasit. Jak totiž napsala JK Rowlignová: To že je to v naší hlavě, neznamená, že to není skutečné!
Dobrý příběh v nás vždy vyvolá nějaké emoce, ty skvělé příběhy nás dokonce umí natolik vtáhnout do děje, že prožíváme to, co naši hrdinové: strach, naději, lásku, vztek…
Naše reakce na jejich rozhodnutí mohou být stejně bouřlivá. Nebo na konec vyprávění… Obzvlášť pokud se závěrem, který autor příběhu přisoudil, nesouhlasíme!
A právě v tom tkví kouzlo knih. Inspirují nás, ovlivňují nás na úrovních, které často ani nevnímáme. Učí nás tou nejlstivější a nejefektivnější metodou – názornými ukázkami.
Když mi bylo asi 12 let, četla jsem na Západní frontě klid. (A zpětně si nemyslím, že 12let je vhodný věk na jakoukoli z Remarqueových knih). Zanechala ve mně tak silný dojem, že jsem se ještě v den dočtení stala zapřísáhlou pacifistkou. A dodneška jsem. Potom jsem ještě dlouhé měsíce vyprávěla o „ztracené generaci.“
S Inés mou drahou jsem osídlovala Chille, žila v Domě duchů, s Julií a Romeem prožívala tragickou lásku, s Belou a Edwardem tu vysněnou, s Indiánem nahlédla do mysli schizofrenika a jednoho amerického blázince, čarovala a kouzlila s Harrym v Bradavicích a bojovala s Aelin proti nepřízni osudu!
A v každý daný moment v mém životě, mě tyhle knihy nějakým způsobem formovaly. Vytvářely v mém mozku asociace, které vedly k daným rozhodnutím.
Jak to tedy nemůže být skutečné? Jak může být čtení knížek odtržené do reality, když někteří autoři dokážou naši realitu popsat lépe, než my jsme schopni často prožít?
Avšak existují i knížky, po kterých nikdy na poličce nesáhnu. Velmi nerada přijímám rady o tom, jak mám žít a chovat se. Tzv „self-help“ knížky u mě v knihovně nenajdete. Mnohem raději mám totiž právě ten rafinovaný způsob rad.
Řekni mi příběh, se začátkem prostředkem koncem a malým ponaučením a nech mě se rozhodnout, jak já dokončím ten svůj.
To je něco, o co usiluji i svými články. Nemám žádný letáček „život, bytí, a tak vůbec.“ Ale možná mám otázky, které Ti pomohou k odpovědím, které hledáš.
Možná že si z článku stejně jako z knihy odneseš úplně něco jiného, než co jsem zamýšlela, a to je v pořádku. Důležité je, že si něco odneseš.
Jestli Tě baví můj blog, „pro co si sem chodíš?“ Jestli Tě baví čtení, co Tě na příbězích a knížkách nejvíc láká? A jestli Tě to nebaví, co Tě tedy v Tvém životě nejvíc inspiruje a formuje?
Vaše knihomol
ská
psychiatrička
Komentáře
Okomentovat