Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička vyměňuje realitu za příběhy

 

Máš rád/a knížky? Řadíš se přímo mezi knihomoly nebo po knize nesáhneš, jak je rok dlouhý? Je to pro Tebe přežitek nebo věc nezbytná k žití?

 

Jeden kamarád mi kdysi řekl, že raději bude žít v reálném světě než zbytečně v knížce. Dodneška s tím nemůžu souhlasit. Jak totiž napsala JK Rowlignová: To že je to v naší hlavě, neznamená, že to není skutečné!

 

Dobrý příběh v nás vždy vyvolá nějaké emoce, ty skvělé příběhy nás dokonce umí natolik vtáhnout do děje, že prožíváme to, co naši hrdinové: strach, naději, lásku, vztek…

 

Naše reakce na jejich rozhodnutí mohou být stejně bouřlivá. Nebo na konec vyprávění… Obzvlášť pokud se závěrem, který autor příběhu přisoudil, nesouhlasíme!

 

A právě v tom tkví kouzlo knih. Inspirují nás, ovlivňují nás na úrovních, které často ani nevnímáme. Učí nás tou nejlstivější a nejefektivnější metodou – názornými ukázkami.

 

Když mi bylo asi 12 let, četla jsem na Západní frontě klid. (A zpětně si nemyslím, že 12let je vhodný věk na jakoukoli z Remarqueových knih). Zanechala ve mně tak silný dojem, že jsem se ještě v den dočtení stala zapřísáhlou pacifistkou. A dodneška jsem. Potom jsem ještě dlouhé měsíce vyprávěla o „ztracené generaci.“

 

S Inés mou drahou jsem osídlovala Chille, žila v Domě duchů, s Julií a Romeem prožívala tragickou lásku, s Belou a Edwardem tu vysněnou, s Indiánem nahlédla do mysli schizofrenika a jednoho amerického blázince, čarovala a kouzlila s Harrym v Bradavicích a bojovala s Aelin proti nepřízni osudu!

 

A v každý daný moment v mém životě, mě tyhle knihy nějakým způsobem formovaly. Vytvářely v mém mozku asociace, které vedly k daným rozhodnutím.

 

Jak to tedy nemůže být skutečné? Jak může být čtení knížek odtržené do reality, když někteří autoři dokážou naši realitu popsat lépe, než my jsme schopni často prožít?

 

Avšak existují i knížky, po kterých nikdy na poličce nesáhnu. Velmi nerada přijímám rady o tom, jak mám žít a chovat se. Tzv „self-help“ knížky u mě v knihovně nenajdete. Mnohem raději mám totiž právě ten rafinovaný způsob rad.

 

Řekni mi příběh, se začátkem prostředkem koncem a malým ponaučením a nech mě se rozhodnout, jak já dokončím ten svůj.

 

To je něco, o co usiluji i svými články. Nemám žádný letáček „život, bytí, a tak vůbec.“ Ale možná mám otázky, které Ti pomohou k odpovědím, které hledáš.

 

Možná že si z článku stejně jako z knihy odneseš úplně něco jiného, než co jsem zamýšlela, a to je v pořádku. Důležité je, že si něco odneseš.

 

Jestli Tě baví můj blog, „pro co si sem chodíš?“ Jestli Tě baví čtení, co Tě na příbězích a knížkách nejvíc láká? A jestli Tě to nebaví, co Tě tedy v Tvém životě nejvíc inspiruje a formuje?

Vaše knihomol
ská psychiatrička

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....

Jak psychiatrička nerada mění plány

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bud...