Přeskočit na hlavní obsah

Po dobrodružství toužící psychiatrička

 

Míváš jasné představy, jak mají věci v Tvém životě vypadat? Jaký by měl být Tvůj ideální partner, ideální práce, ideální rande, ideální vztahy v rodině… Nebo se snažíš představy a s nimi i očekávání spíše nemít a hodnotit situace, až když nastanou?

 V poslední době jsem si hodně stěžovala, že mi chybí dobrodružství. Měla jsem totiž vcelku jasnou představu, jak má takové moje dobrodružství vypadat. Zahrnuje hlavně cestování, třeba jen na pár dní, bez cestovky, bez hotelu (většinou přes AirBnb) a bez jasného harmonogramu. Zkrátka opak mých nalajnovaných vcelku stereotypních dní.

 A už zhruba rok jsem bez cestování. A zprvu se zdálo, že i bez dobrodružství. A pak jsem si vzpomněla, jak jsme se s manželem učili tancovat.

 Můj manžel nerad tancuje, on vlastně přímo nesnáší tancování. Obzvlášť na plesech. Já miluju tančení! Obzvlášť na plesech. A moje představa společného času na plese a společenských akcích byla, že spolu v rytmu valčíku obkroužíme parket tisíckrát dokola!

 Ale nejen že kroužení nám nešlo, ani ty základní kroky nám spolu nešly…

 Moje představa se tedy ne a ne naplnit. Nakonec jsme si ale přece jen našli vlastní rytmus. Místo valčíku chodíme tancovat na nejznámější odrhovačky, a i když asi v okolí vzbuzujeme obavy, že máme epileptický záchvat, my jsme spokojení. Je to něco, co si užíváme společně oba.

 Když jsem se konečně vzdala svojí smyšlené reality, ta opravdová mě překvapila a předčila očekávání.

 A tak jsem zkusila upustit od svých představ o dobrodružstvích. A zjistila jsem, že moje dny vůbec nejsou stereotypní. Že život během pandemie, je vlastně plný malých dobrodružství.

 Nikdy nevím, jestli obchod kam potřebuju, bude mít otevřeno. Kdy a kde mě zastaví hlídka. Kdy se změní poměry v nemocnici, jestli nepůjdu na COVID oddělení (nebo jestli moje oddělení zase nedostane do karantény).

 Dobrodružstvím se také stalo sejít se v plném studijním počtu na Skype, aniž by někomu vypadl internet nebo někdo neměl jiné technické obtíže.

 Nejistota je taky dobrodružství. Nebezpečí, omezení, adaptace na nový způsob života… To vše je podle mě vzrušení v té nejčistší podobě!

 Nechápej mě špatně, podle mě je super, vědět, co od života chci, co a jak mi vyhovuje. Ale někdy je taky dobrý se podívat, jestli nežiju „víc ve své hlavě“ než v realitě.

 Jak to máš Ty? Držíš se zarytě svých představ a dokud se nesplní, nebudeš spokojený/á? Nebo umíš brát věci tak jak přicházejí? A jestli ano, sníš někdy o tom, že by byly jinak?

 

Vaše i všední dny milující psychiatrička

Komentáře

  1. Natalia8. března 2021 v 3:00

    no ja to mám takhle- je mi už jedno kam mne v práci dají, přestalo mě to už zajímat zhruba tak před půl rokem. Budu tam kde budu, všude je to stejný, pacienti jak přes kopírák, každej den slyším to samé, každej den je stejný, jak ten před tím, ráno projdu kolem poldů, je mi fuk jestli mě zastaví, ale kluci vypadjí tak otráveně, že by mě zastavili leda s SPZkou z Marsu, po cestě z práce jedu každý den kolem té samé prostitutky, která je hodně krásná.. ale k čemu jí to je.. nakupuju pořád v tom samém obchodě, mám jistotu, že když přijdu bude otevřeno, místo na parkování a malá fronta u pokladny.. a když se jdu projít, tak jdu zase na to samé místo jako pokaždé... Představy žádné už nemám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nadšena psychiatricka8. března 2021 v 4:19

      Záleží na tom, jak Ti to vyhovuje ( mne to vyznívá dost depresivne). Pokud to takhle dal mít nechceš, určitě prijdes na to, jak a co změnit. Nejtěžší část podle mě je najít energii na zmenu. Ale! Ta se nám pak mnohonásobné vrátí, když uděláme krok k naši spokojenosti :)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl
Okomentovat
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni
Okomentovat
Další informace

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).
Okomentovat
Další informace