Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička miluje narozeniny


 Máš rád/a svoje narozeniny? Máš to tak od dětství? Máš nějakou tradici s rodinou nebo raději slavíš s přáteli? Nebo nejraději neslavíš vůbec? 


Já svoje narozeniny miluju, a to zásluhou svojí prostřední sestry. Vždycky mi je uměla udělat něčím speciální… Ať to bylo překvapení ve formě zážitku, dárek ve který jsem ani nedoufala nebo velkolepá výzdoba. 

Moje mamka se vždycky vyřádí na dortu. Vymyslí mi ztřeštěný design – jako malá jsem dostala nádhernou dortovou princeznu, obrovskou knížku, na medicíně mozek… A dárky od ní mají vždycky určitý emoční přesah. 

A potom přišel taťka s obrovskou kyticí. Bez kytice to nejsou narozeniny ani svátek! Kytice musí být! Ať mi bylo pět let nebo patnáct… Vždycky mě to nesmírně potěšilo a dodneška těší. 

Nenechte se mýlit. Ve spoustě věcí je naše rodina… Mírně řečeno problematická a disharmonická. Máme své kostlivce a společná traumata. Ale jestli něco umíme, tak oslavy. 

Obzvlášť ty narozeninové. Protože jestli nás právě naše útrapy něco naučily, je to cenění si našich nejbližších. Veškerým efortem který do oslavy vložíme se snažíme dát oslavenci najevo, jak jsme rádi, že je na světě, že je s námi, že je náš. 

Můžeme se pohádat, ublížit si, odcizit se… Na chvíli… Ale zatím jsme si k sobě vždycky zase našli cestu. Naštěstí. 

A jádro oslav má být přesně o tomhle, podle mě. Někdy je to volba, být si blíž, odložit svá ega a válečné sekery a projevit vděčnost, za to, co máme. Projevit lásku, radost, sounáležitost… 

Vím, že někteří své narozeniny neradi slaví či dokonce nesnášejí. A to je ok. Jen mi někdy přijde, že se z nich zbytečně vytrácí ta myšlenka – „slavím to, že jsem na světě, že žiju, že můžu prožívat všechno, co mi tahle jedinečná zkušenost přináší. A je jen moje!“ 

Možná něčí ideální oslava vypadá jako dobrá večeře jen pro něj samotného (jako pro Rona Swansona z Parks and rec). Nebo jako zážitek s přáteli, nespoutaná párty v klubu, večer s dekovkami… 

Ať Tvoje ideální oslava toho, že jsi tady na světě vypadá jakkoli, doufám, že si ji každý rok užíváš nebo jednou začneš. 

Každý z náš si to zaslouží. Každý. 

Vaše narozeninová psychiatrička 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).