Dáváš někdy nevyžádané rady? Když se Tě nikdo na Tvůj názor neptá nebo Tě neprosí o radu, ale Ty máš stejně potřebu ostatním… Poradit, pomoct? A umíš sám/sama takové rady přijímat?
Jedna z předních českých dětských psycholožek Mgr. Pekařová na svých přednáškách často zdůrazňuje, že rodiče by měli svým dětem (těm větším a dospělým) udělovat rady pouze na vyžádání. Zní to jako dobrá rada.
Ale z mého povědomí u drtivé většiny rodičů zcela nesplnitelná.
S radami, ať chtěnými nebo nechtěnými, je ta potíž, že zní vždycky tak dobře, jednoduše, až poeticky…
Začni žít nový život… Změň přístup… Zhubni… Rozejděte se… Uvědom si to… Musíš být… Nesmíš říkat… Musíš dělat…
Instantní návod na štěstí. „Žijte podle tohoto kréda a vše se vám bude dařit.“
Jenže „recept“ na život si každý musíme napsat sami. Protože naše prožívání je nepřenositelné. Naše tužby a strachy a lítosti a radosti… Nejdou vždy jednoduše popsat slovy. Takže ani neexistuje pro dva lidi stejný návod, jak s takovými pocity naložit.
Zkrátka jak napsal Josef Kainar:
„Každej tu černou káru svou si táhne sám,
kdo může znát tu píseň co já v sobě mám?
Můžeš si půjčit klobouk,
nepůjčíš si nikdy cizí žal,
cizími ústy ještě nikdo nezpíval“
Já se radami od druhých snažím spíše inspirovat, přefiltrovat si je přes svoje zkušenosti a pocity a „podívat se“, jestli s daným doporučením nějakým způsobem rezonuju.
Jsem ráda, když se mnou mí blízcí sdílí svoje názory a pohledy na věci a snaží se mi předat, co se v životě naučili, aby mě chránili… Dělají to z lásky…
Ale doopravdy takhle nikoho chránit nemůžeme. Vlastní zkušenost je nepřenositelná a nenahraditelná. Snažím se na to myslet, když mám potřebu radit svým blízkým já.
Ptám se jich, zda stojí o moji radu. A jsem vlastně naprosto v pohodě s tím, když řeknou ne. Protože někdy je cennější víc než všechny rady světa toho druhýho prostě chytit za ruku a být s ním tak, jak on potřebuje. Bez potřeby něco napravovat, zachraňovat… Prostě spolu chvíli existovat a nebýt na to všechno sami…
Co si budem ale… Někdy by nám zatraceně pomohlo některé rady poslechnout.
Umíš se včas zarazit, než dáš nevyžádanou radu nebo si prostě nemůžeš pomoct? A jak dobře je umíš přijímat? Rád/a posloucháš návody na život od ostatních nebo věříš jen a pouze ve vlastní zkušenosti?
Vaše na rady příliš nedbající psychiatrička
Komentáře
Okomentovat