Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička nakládá s nevyžádanými radami


 

Dáváš někdy nevyžádané rady? Když se Tě nikdo na Tvůj názor neptá nebo Tě neprosí o radu, ale Ty máš stejně potřebu ostatním… Poradit, pomoct? A umíš sám/sama takové rady přijímat? 


Jedna z předních českých dětských psycholožek Mgr. Pekařová na svých přednáškách často zdůrazňuje, že rodiče by měli svým dětem (těm větším a dospělým) udělovat rady pouze na vyžádání. Zní to jako dobrá rada. 

Ale z mého povědomí u drtivé většiny rodičů zcela nesplnitelná. 

S radami, ať chtěnými nebo nechtěnými, je ta potíž, že zní vždycky tak dobře, jednoduše, až poeticky… 

Začni žít nový život… Změň přístup… Zhubni… Rozejděte se… Uvědom si to… Musíš být… Nesmíš říkat… Musíš dělat… 

Instantní návod na štěstí. „Žijte podle tohoto kréda a vše se vám bude dařit.“

Jenže „recept“ na život si každý musíme napsat sami. Protože naše prožívání je nepřenositelné. Naše tužby a strachy a lítosti a radosti… Nejdou vždy jednoduše popsat slovy. Takže ani neexistuje pro dva lidi stejný návod, jak s takovými pocity naložit. 

Zkrátka jak napsal Josef Kainar:

 „Každej tu černou káru svou si táhne sám, 
kdo může znát tu píseň co já v sobě mám? 
Můžeš si půjčit klobouk, 
nepůjčíš si nikdy cizí žal, 
cizími ústy ještě nikdo nezpíval“

Já se radami od druhých snažím spíše inspirovat, přefiltrovat si je přes svoje zkušenosti a pocity a „podívat se“, jestli s daným doporučením nějakým způsobem rezonuju. 

Jsem ráda, když se mnou mí blízcí sdílí svoje názory a pohledy na věci a snaží se mi předat, co se v životě naučili, aby mě chránili… Dělají to z lásky… 

Ale doopravdy takhle nikoho chránit nemůžeme. Vlastní zkušenost je nepřenositelná a nenahraditelná. Snažím se na to myslet, když mám potřebu radit svým blízkým já. 

Ptám se jich, zda stojí o moji radu. A jsem vlastně naprosto v pohodě s tím, když řeknou ne. Protože někdy je cennější víc než všechny rady světa toho druhýho prostě chytit za ruku a být s ním tak, jak on potřebuje. Bez potřeby něco napravovat, zachraňovat… Prostě spolu chvíli existovat a nebýt na to všechno sami…

Co si budem ale… Někdy by nám zatraceně pomohlo některé rady poslechnout. 
Umíš se včas zarazit, než dáš nevyžádanou radu nebo si prostě nemůžeš pomoct? A jak dobře je umíš přijímat? Rád/a posloucháš návody na život od ostatních nebo věříš jen a pouze ve vlastní zkušenosti? 

Vaše na rady příliš nedbající psychiatrička 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl
Okomentovat
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni
Okomentovat
Další informace

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).
Okomentovat
Další informace