Znáš ten pocit, kdy si myslíš, že nic už nikdy nebude dobrý? Že vše zůstane rozbité… Že Ty zůstaneš rozbitý/á, bez naděje na spravení?
Byly doby, kdy jsem si myslela, že já navždycky zůstanu chodící úzkostí. Roztřesenou, napjatou, vystrašenou…
Nevěřila jsem nikomu, kdo říkal opak. „Bude to dobrý“ mi dodneška přijde jako prázdná fráze. A další toxicky pozitivní věty, i když myšlené dobře, mi jen prohlubovaly pocit, že je se mnou něco špatně.
A tak jsem se točila ve spirále úzkosti. Pro mě se východiskem stala terapie. Do dneška si pamatuju svoji „zakázku.“ Chtěla jsem, aby mě už nic nerozhodilo. Chtěla jsem nemít strach, úzkost, bolest… Chtěla jsem mír.
Ten přišel paradoxně ve chvíli, kdy jsem všechny tyhle pocity přijala. Tvářila jsem se kysele, když mi terapeutka říkala, že smutek nám může občas něco dát (kromě deprese) … Že úzkost je mnohem jednodušší emoce, než se zdá, stačí tu svou poznat… A že nic necítit možná není úplně ten nejlepší způsob žití… A měla pravdu.
Jak jsem kousek po kousku poznávala ten svůj „úzkostný černý mrak“, jednoho dne z něj zbyl jen malý mráček, který zapadl mezi ostatní emoce. Má tu tendenci se častěji roztahovat, ale už ho znám a vím jak na něj (většinou).
Tenhle týden přinesl ale jedno zvláštní uvědomění. Zažila jsem stresovou situaci, kterou bych dříve vnímala jako krajně nepříjemnou, zůstávala by se mnou ještě dny možná týdny, brala by mi energii… Ale nyní jsem si jí prostě jen prošla… Byla to zkušenost, prožila jsem ji a tam to skončilo. Přijala jsem všechny emoce, které přinesla a nebyl důvod, aby zůstávala dále.
Kdybych se jen mohla vrátit k minulé Alině před pár lety a říct jí o tomhle zážitku. Kdybych si tenkrát mohla říct: „Je to vážně pravda, vážně se to může spravit. Život bude sice pořád často nespravedlivej a těžkej, ale Ty se naučíš vidět i ty ostatní věci. Naučíš se vystoupit z té spirály. Pochopíš, že zda jsme rozbití nebo spravení si rozhodujeme pouze my sami.“
Často dostávám zprávy o vašich bitvách a válkách, které vedete ať už sami se sebou nebo se světem. Čtu o vaší únavě, strachu, nedůvěře a strašně ráda bych vám předala svoji zkušenost.
Ale zkušenost je nepřenositelná. Svoje cesty si musíme prošlapat a poznat jedině my sami.
Přesto jsem dneska chtěla říct – až budeš mít pocit, že jsi jedna velká chodící hromádka neštěstí, zkus si na chvíli představit svoje vysněné budoucí já. Protože přesně takové tam na Tebe někde čeká… Dokonce ještě lepší! Jen někdy potřebujeme průvodce, aby nám ho pomohl najít.
Rezonuješ s tím, co jsem napsala nebo byl na Tebe článek příliš… Metaforický a vágní? Prožil/a sis něco podobného nebo se ve své spirále zatím točíš? A jestli ano, přemýšlel/a jsi o záchranné brzdě?
Vaše už jen trochu úzkostná psychiatrička
Komentáře
Okomentovat