Znáš ten stav, kdy kvůli jednomu pocitu zapomeneš na všechno ostatní? Na ostatní pocity, na ostatní lidi, na ostatní aspekty svého života?
Velmi dobře to umí zamilovanost. Pohltit nás, zaslepit nás, vynést nás na obláček nad všechen déšť a nepohodu.
Utlačit všechny ostatní pocity i zdravý úsudek má ale také ve zvyku strach, úzkost, pochybnosti, smutek, lítost… A když k tomu dojde, jediný další pocit, který se rád do party přidá, je beznaděj.
Jakš takš jsem se už naučila, jak velmi důležité je dát průchod všemu co prožívám. Pozitivním pocitům, aniž bych se bála, jakou cenu za štěstí zaplatím. Negativním prožitkům, i když přináší bolest (které se už ani tolik nebráním).
Myslela jsem si, že tohle je ta nejtěžší část. Připustit si, co cítím a přijmout to. Prožít to. Žít to. I přes to, že se mi to teď vůbec nehodí, i přes to, že mi to zkazí plány, i přes to, že mě v tom nikdo nepodpoří… Autentický život je pro mě jediný, který stojí za to žít.
Jenže když přijdou velká životní rozhodnutí, často po nich následují také pochybnosti. A nechat se jimi zavalit, může být nová úroveň pekla. Obzvlášť pro úzkostného člověka.
Jak „zůstat“ s lítostí a pochybováním a strachem, když přinášejí pocit, že tímhle život končí? Když paralyzují? Když říkají, že nic už nemá cenu?
Zjistila jsem, že mně nejvíc pomáhá se v tu chvíli kolem sebe rozhlédnout a připomenout si, proč mám ráda svůj život nebo na co se ještě do budoucna těším. Vzpomenu si na své přátele. Snažím se si vyjmenovat důvody, proč jsem se ocitla právě na tomhle místě.
Snažím se zkrátka vidět za svoje prožívání. Poskládat si dohromady „celou mozaiku“ a nezaměřovat se jen na pár kostiček, které v tu chvíli možná vnímám nejintenzivněji, ale z hlediska celého obrázku až tak důležitou roli nezastávají.
Někdy si to sama sobě nevěřím, někdy je těžké se přimět k nadhledu, ale je to pro mě cesta, jak nebýt „jen moje emoce.“ Jak hlavně nebýt jen moje pochybnosti a úzkost.
Jak být zase komplexní a autentickou Alinou. Která možná neví, co ji čeká a jestli se rozhodla správně, ale rozhodla se tak sama za sebe a v tom je pro mě veliká svoboda a dobrodružství.
Míváš někdy podobné pocity? Co pomáhá Tobě? Potřebuješ v tu chvíli podporu blízkých nebo prostě jen chvíli klidu? Nebo patříš k lidem, kterým je nadhled vlastní? A jestli ano, líbí se Ti „Tvoje mozaika“?
Vaše často nadhled hledající psychiatrička
Klid a samotu. A hodně dlouho ze své ulity pak nejsem schopna vylézt. Naposledy zo trvalo strašně dlouho až jsem zjistila že jsem sama a že mi to vyhovuje.
OdpovědětVymazat