Slyšels/slyšelas už někdy tohle pořekadlo: Co se kazilo dlouho, musí se napravovat dlouho. Co se zkazilo rychle, musí se napravit rychle. Je to taková mantra v medicíně. A myslím, že jen máloco je tak moc poplatné jak medicíně, tak životu.
Co se týče lidského těla, zvykne si téměř na všechno (chce se mi dnes s černým humorem dodat, že si zvykne i na smrt). Největším fíglem je postupná adaptace. Někdy nám lékařům pacienti „zavaří“ mozek tím, jak mohli přežít v daném stavu. S tak nízkým hebmoglobinem, s takovými hodnotami iontů, s takovým nálezem na orgánech…
Tělo si prostě časem zvyklo na nový normál.
Naopak když se něco „zkazí“ náhle, je potřeba jednat rychle. Tělo sice zareaguje, ale má velmi omezené možnosti okamžité nápravy. Mám na mysli různá zranění (traumata), krvácení… Zkrátka akutní a emergentní stavy. Tehdy musíme zasáhnout co nejrychleji, co nejúderněji, jinak by skutečně hrozilo, že si dotyčný bude muset zvykat na tu smrt…
A čím dál víc pozoruju, jak je to ve vztazích podobné. Když se o vztah přestaneme starat, postupně polevujeme až ho necháme vlastně úplně se rozpadnout, není to záležitost jednoho týdne nebo jednoho měsíce většinou. Ale mnohem delší doby, kdy se tak kousíček po kousíčku nenápadně posouváme od sebe dál a dál. Kdy každým dalším neproběhlým rozhovorem a mlčením a ignorací se rozbíjíme. A minimálně stejná doba by byla potřeba, abychom se k sobě zase přiblížili. Milimetr po milimetru, rozhovor po rozhovoru, kompromis po kompromisu…
Když ale dojde k náhlému neštěstí, často je to také vnímáno jako zkouška vztahu, je to doba, kdy je ještě možné najít lepidlo, něco co nás ve vztahu zase spojí. Neodrolili jsme se od sebe, jen nás na chvíli něco rozpojilo…
Často vnímám naši touhu po rychlé nápravě něčeho, co se „kazilo“ dlouho.
„Vztah nějakou dobu (např. několik měsíců) nefunguje, tak jsme tomu dali dva měsíce na nápravu.“
To je jako chtít po našem těle zatímco intenzivně krvácíme, aby začalo vyrábět dost krvinek na to, aby nám to krvácení nevadilo…
Přijde mi smutné naše lidská vlastnost stát o věci až po tom, co se rozbijí. Až po tom, co o ně přijdeme. Trochu mi to připomíná druhý Newtonův zákon, který říká (parafrázuji), že těleso má tendenci setrvávat v klidu nebo přímočarém rovnoměrném pohybu, pokud není vnějšími silami nuceno tento stav měnit.
I pro nás je nejjednodušší status quo. Je energicky nenáročný. Známý. Lehký. A přiznat si, že něco kazíme, že se nám něco kazí pod rukama a měli bychom něco změnit, může být sakra náročné. Změny jsou náročné.
A zároveň nevyhnutelné a všudypřítomné.
Nebylo by tedy lepší vynaložit o kousíček více energie a všímavosti, abychom poznali, kdy se věci začínají měnit/rozbíjet než se potom ptát: Jak jsme se sem vlastně dostali?
A jak to máš se svými vztahy Ty? Jsi ochotný/á hledat „lepidlo“, když se něco náhle rozbije? Snažíš se vnímat kam Tvé vztahy spějí nebo to necháváš plynout a čekáš, dokud ta změna nebude bít přímo do očí? A jestli ano, nelituješ toho někdy?
Vaše někdy příliš setrvačná psychiatrička
co znamena setrvacnost v tomto kontextu?
OdpovědětVymazatzvykat si na smrt je super..ale pro mne to znamena ..kdyz clovek nedela nic, stagnuje..to je zvykat si na smrt..😉