Víš, co znamená, když se v medicíně řekne „slyšet zebry“?
Některé diagnózy (příčiny obtíží, nemoci) jsou častější a jiné velmi vzácné. Tak např. když nás bolí hlava, je nejlepší postupovat od nejběžnějších věcí – pila jsem dnes dostatek vody? Spím dost? Nedělala jsem nějaké prudké pohyby a nezablokovala jsem si krční páteř? … A až někde na konci seznamu budou autoimunitní, degenerativní onemocnění a rakovina.
Medik ale nemá zkušenosti z praxe. Je zavalený všemi možnými znalostmi o všech možných pochodech v našem těle a nějaké „jednoduché“ diagnózy nejsou tolik zajímavé. Naopak ty vzácnější a složitější onemocnění… Ty umí zaujmout a navíc je dobré je umět ke zkouškám.
A tak se rodí v medicíně střet s realitou. Pokud medik nenarazí na dobré učitele ve formě dobrých klinických lékařů, zůstane u „zkouškových“ znalostí a bude opomíjet ty základní.
Tedy abych se dostala konečně k té pointě, že jo. Když v našich zeměpisných podmínkách uslyšíme dusot kopyt, je více než pravděpodobné, že běží koně, nikoli zebry.
Když k nám přijde pacient s kašlem, budu nejdřív myslet na infekci, případně alergii, a až na dalších místech seznamu budou další možné příčiny včetně těch nejčernějších scénářů.
Tenhle typ myšlení, „slyšet zebry“, je medikům a mladým lékařům mnohkrát vytýkán. A podle mě oprávněně. Na druhou stranu je to zároveň myšlenkový pochod vlastní nám všem.
Často naši nejistotu a pochybnosti doprovází až bizarní strachy. Nejčernější scénáře. Katastrofální scénáře.
Když o nějakém svém rozhodnutí pochybuju (a to dělám často a „ráda“), nebo se bojím, jak něco dopadne, zkusím si představit, co nejhoršího se může stát. To úplně nejvíc nejhorší. Představím si zebry.
A pak si buď řeknu, že šance aby se něco takového stalo jsou opravdu mizivé a štěstí je na mé straně, nebo i kdyby to takto dopadlo, vlastně bych to pořád zvládla. Nebo si někdy představím, že taky může spadnout meteorit a „zvládnout“ to za mě.
Myslíme si, že slyšíme zebry, protože koně nás už neděsí, koně známe. S koňmi si poradíme. Zebry budí mnohem větší respekt a strach. Zebry můžou být i naše nejhorší noční můry…
Ale většinou je to přesně jen to – náš strach. Zřídkakdy se naše nejhorší a nejobávanější představy naplní.
A když k tomu dojde… Tak nezbývá než doufat, že budeme schopni stádu utéct…
Jak to máš s pochybnostmi a strachem Ty? Jsi „černá kronika“ nebo zůstáváš racionální za každých okolností? A jestli ano, dokážeš vlastně odlišit koně od zeber?
Vaše ještě někdy zebry slyšící psychiatrička
Komentáře
Okomentovat