Jakou máš představu o operačním sále? Vychází jen ze seriálů a filmů? Je to místo, kam by ses chtěl/a podívat jako nezúčastněná osoba nebo Ti nahání hrůzu?
Pro mě jako medičku to bylo spíš místo utrpení. Sestřička instrumentářka mi většinou vynadala za znesterilnění celého sálu už jen tím, že jsem vešla a do operačního pole (tedy na samotnou operaci) jsem stejně neviděla, protože jsem mrňavá. Existují sice schůdky, ale i tak jsem byla limitovaná svojí výdrží stát maximálně 30 minut, než se stanu sama kolabujícím pacientem.
Jako pro doktorku psychiatričku na stáži je to ale o něco jinačí písnička. Obzvlášť když člověk narazí na ochotné chirurgy a anesteziology, operační místnost se může stát docela kouzelným místem.
Místem adrenalinu, černého humoru, rituálů, medicíny v nejčistším slova smyslu.
Zatímco „před plentou“ * se vnitřní orgány mění k nepoznání a anatomové pláčou, „za plentou“ se hlídá, aby se pacient nevzbudil během operace a zároveň byl schopný se vůbec někdy probrat po ní.
Pamatuju si, jak jsem si dřív samolibě říkala, co může být na operování tak složitého?! Naučím se postup, kde řezat, kde stříhat, kde sešít… A voilá, pacient má zpátky kvalitu života nebo zachráněný život!
Tváří tvář skutečnosti jsem ale zjistila, že umět správně řezat, stříhat a sešívat je zatraceně vzácná a hodně vydřená schopnost. Zajet skalpelem o milimetr dál… Stříhnout nůžkama o kousíček vedle… A z lékařského týmu je popravčí četa.
Možná to zní jako něco, co Ty už dávno víš. Ale spousta věcí mi během praxe v nemocnici tak nějak… Zevšedněla. A díky stáži jsem si například připoměla i to, že anesteziologové jsou taky vcelku cool partička.
Jsou jako krev jednorožce z Harryho Pottera. Udrží při životě téměř každého. A zároveň Ti sami řeknou, že ví, že by neměli. Že smrt může být vysvobozením. Že je potřeba vědět, za jaký život vlastně pro pacienta bojujeme. To že celý den stojí jako jediná bariéra mezi svými pacienty a smrtí, a pak se druhý den ráno vzbudí a jdou si tam stoupnout znovu… To je pro mě nejvíc bláznivá a úctyhodná věc.
Ne ne, Nadšená psychiatrička se nebude měnit ani na Nadšenou chiruržku ani na anestezioložku! Psychiatrie je pro mě pořád ten nejlepší obor ze všech! Ale je někdy až surreálné sledovat svoje kolegy, jak odvádějí diametrálně odlišnou práci od té mé, a přece se všichni nazýváme lékaři.
Proto se mi líbí oslovení „kolegové.“ Ať už jsme z jakéhokoli oboru, pracoviště, na začátku kariéry či na jejím sklonku. Všichni se navzájem potřebujeme, abychom dosáhli toho jediného opravdového cíle v medicíně – zachránit pacienta (a jít se vyspat).
Děsí Tě vědět o „zákulísí“ v medicíně nebo rád/a o tomhle víš víc? A jak to máš ve svém oboru Ty? Umíš si vážit svých kolegů? A jestli ne, není možná čas změnit práci?
Vaše medicínu stále zbožňující psychiatrička
Komentáře
Okomentovat