Umíš být vděčná/ý za to co máš a co prožíváš? Zvládneš na každé situaci vidět i klady? Nebo stejně jako já někdy jen horko těžko „hledáš duhu“?
Vlastně trochu závidím lidem, kteří za každých okolností hledí na „světlou stránku“ věci. Ať už přijdou o práci, partnera nebo se jim boří zdraví… Vždy k tomu dodají něco pozitivního, nějakou lekci kterou se díky tomu naučili, štěstí v neštěstí které jim to přineslo…
Jako by nehledě na to, co se děje, zkrátka jen „důvěřovali procesu.“ Že jsou na správné cestě, se správnými lidmi, ze správných důvodů a vše co se jim děje, k tomu prostě patří.
Někdy takové lidi nemůžu vystát. Občas je totiž podle mě potřeba přijmout fakt, že je všechno zrovna na… nic a přes mraky slunce a duhu nebude vidět. Aspoň ne nějakou chvíli.
Nechápej mě špatně, snažím se vidět pozitiva a neutápět se ve svých smutných náladách, když jde všechno do kytek. Ale pořád hledat hvězdy a slunce a duhu může být… Náročné. Vyčerpávající.
A tak se dostávám k druhému extrému. Od „sluníčkaření“ k „depkaření“.
Kde je ta správná hranice? Co je ten správný přístup, který není toxický a ubíjející?
Možná to není o tom jen pod mraky zůstat stát a mrznout, možná je to taky o tom nezapomínat, že slunce tam za nimi pořád je. Možná je to i tom, že když začne pršet, užiju si každou kaluž a každou kapku, jak nejlíp umím.
Dneska píšu vyčerpaná, fyzicky i psychicky. K vděčnosti se musím přemlouvat a přemýšlím, jak bych mohla v „tomhle dešti tančit.“
A říkám si, že když se nenaučím užívat si i bouřky, mohla bych taky zbytek života strávit jen čekáním na slunce…
A co Ty? Patříš spíš mezi optimisty nebo pesimisty? Umíš balancovat mezi oběma přístupy? A jestli ano, máš můj obdiv.
Vaše někdy děsně nevděčná psychiatrička
Komentáře
Okomentovat