Přeskočit na hlavní obsah

Jak se psychiatrička učí prohrávat

 

„Sometimes you win, sometimes you learn“ (Někdy vyhraješ, někdy se poučíš, John C. Maxwell). Souhlasíš s touhle větou? Nebo bereš prohry pouze negativně? Mně se tahle věta líbí čím dál tím víc!


V naší společnosti zaměřené na výkon je vítězství jediný uznávaný způsob bytí. Být nejlepší, nejrychlejší, nejbohatší, nejkrásnější, nejhubenější, nejsvalnatější… Nebo se tomu aspoň konstantně přibližovat. 

A je jedno kolik psychologů a koučů a dalších bude inspirativně mluvit o tom, proč neúspěchy potřebujeme, a jak nás mohou posouvat dopředu dokonce více než výhry. 

Pro některé z nás neexistuje jiná cesta než ta pod tlakem se zrakem upřeným k cíli, jakkoli vzdálenému či nedosažitelnému, ať to stojí co to stojí. 

Také jsem byla vychovávaná k cílevědomosti, ostrým loktům a k tomu chtít víc. Ale zjistila jsem, že cena je pro mě příliš vysoká. Bere mi to maximum energie a dává minimum radosti. Je to cesta neustálé frustrace, protože být stále nejlepší ve všem (ruku na srdce) zkrátka nejde! 

A často na to přijdeme, až když nás to stojí spánek, zažívání, pohybový aparát, vztahy, duševní zdraví, vlasy, postavu, radost, spontaneitu… Zkrátka kvalitu života a někdy i život samotný (drtivá většina nemocí je spouštěna či zhoršena dlouhodobým stresem, včetně rakoviny, duševních poruch i neurodegenerativních nemocí…).

Proto se mi tolik líbí tenhle citát. Připadá mi… Plný naděje. Někdy vyhraješ, jindy se něco naučíš. Ta „výkonostní“ část ve mně chce samozřejmě dodat: abych příště mohla zase vyhrát. 

Ale ta část, která si uvědomuje, co mě už můj výkon všechno stál, si říká: učení je super! Protože díky učení je život zajímavější. Díky tomu nemusí být změny tak děsivé. Díky učení nám změny mohou dát nové znalosti, dovednosti, prožitky... A navíc neustále vyhrávání může být taky trochu nuda, nemyslíš? 

Taky nás tenhle výrok svým způsobem směřuje k nehodnocení. Nehodnoť, zda to bylo dobře či špatně, co se stalo/co jsi udělal/řekl. Ale podívej se, jestli se v tom neschovává nějaká ta lekce pro příště, něco co ti do budoucna život může třeba zlepšit. 

Je v tom pro mě určitá laskavost. Nevyhrála jsem, ale něco jsem se zato naučila. A to přece nikdy není prohra. 

Přináší Ti tenhle citát také klid nebo Tě stresuje? Umíš v prohrách vidět pozitiva? A pokud ano, jde Ti i povznést se nad všechna hodnocení a brát věci prostě tak… Jak přijdou?  



Vaše často se učící psychiatrička 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl
Okomentovat
Další informace

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni
Okomentovat
Další informace

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).
Okomentovat
Další informace