Má se léčit pacient nebo jeho nemoci? Tahle otázka se mi už nezdá tak přímočará a snadná jako kdysi…
Jako lékařka jsem trénovaná „spravit“ vše, co biologicky (medicínsky) na svém pacientovi spravit můžu. Zásadní ale je, zda bych měla...
Zkusím Ti to přiblížit. Přichází za námi do ordinace člověk s určitými obtížemi. Kromě toho co ho trápí, ale objevíme další nemoci, případně hlubší příčiny problému. A abychom toho člověka vyléčili zcela, což jako lékaři samozřejmě chceme, musel by např. brát dlouhodobě léky, podstoupit operaci, změnit životosprávu… Což daný člověk často nechce (a na že bych se mu vždycky divila).
Přichází (podle něj) s banálním problém. A my mu nabízíme obří změnu, zásah do kvality života.
A přestože pacienti často rozumí, proč tato řešení navrhujeme, volí raději rychlá méně trvalá spravení. Nebo částečná spravení. Protože nevidí důvod něco spravovat víc.
Naopak možná my lékaři těch důvodů vidíme příliš mnoho. Ale tak jsme trénovaní. Předpovídat, co může do budoucna pacientovi dělat obtíže, upozornit ho na to a pokud máme preventivní opatření k dispozici, vykonat ho. Nechceme čekat, než bude příliš pozdě.
Na druhou stranu, s touhle filosofií bychom si všichni mohli nechat vyoperovat rovnou „slepáky“, žlučníky, sleziny… Nechat si nasadit antipsychotika, antihistaminika a celkově možná raději nevycházet z domu.
I já sama když jsem se octila v roli pacienta, jsem se setkala s tím, že lékař by v léčebných opatřeních zašel ještě o trochu dál, ale já už byla spokojená.
A byla jsem tedy ráda, když se rozhodl mně léčit ne jako snůšku diagnóz, ale jako člověka, k jehož přáním a hranicím má respekt.
Zároveň sama vnímám, že je to pro mě jako lékařku někdy děsně těžký. Občas totiž vážně vím, jak to s největší pravděpodobností pro pacienta dopadne (další hospitalizací, další psychotickou epizodou, dalším krvácením…).
A tak vlastně pořád nevím, kde je ta zdravá míra a jak se jako lékařka zbavit frustrace z "léčení pacienta" a jako pacientka jak si nechat vyléčit své nemoce...
Naštěstí zdravotníci nejsou ani soudci, ani opatrovníci, ani věštkyně. Snažíme se jen dělat to, čemu rozumíme a co umíme, jak nejlépe to umíme. A to je zachovat Ti zdraví. A tak někdy možná není od věci nás poslechnout…
Míváš problém poslouchat rady lékařů? Jsi spokojený/á s péčí, kterou dostáváš nebo máš pocit že Tě lékaři příliš nevnímají? A jestli tomu tak je, zkoušels/zkoušelas vlastně někdy vnímat také je?
Vaše jako pacientka nejspíš mizerná psychiatrička
Zdaleka ne každý pacient chce aby ho léčili. Preferuje aby lékař ne zasahoval do jeho životního stylu a pouze "opravil" jeho symptom nebo nemoc.... I za cenu kratšího života. Co dělat v takové situaci? Respektovat pacienta ? Nebo léčit pacienta???
OdpovědětVymazatMyslím si, že všichni známe správnou odpověď, ale je prostě těžké ji pro nás přijmout. POmáhá mi uvědomit si, že neznám pacientův život, jeho osobnost, nejsem jeho opatrovník, a jsem v tomhle ohledu pouze někdo, kdo mu má pomoct. A on si říká o určitou formu pomoci...
VymazatPoslouchat rady lékařů - asi jak od kterého. Konkrétně třeba od psychiatričky ,tak její rady si k srdci neberu. Naopak. Našla jsem novou, takže se ukáže jaká bude. Ale jinak upřímně se radami lékařů řídím. Měla jsem sice období kdy jsem přímo z ordinace utekla, nechtěla jsem už dál poslouchat verdikt. Říkala jsem si, i lékaři jsem tehdy řekla, že se určitě spletl, že došlo k záměně jmen atd. Ale po pár dnech, když jsem to sama v sobě trochu vstřebala jsem se k lékaři vrátila a od té doby již důvěřuji.
OdpovědětVymazatSuper s tou psychiatričkou! Určitě je to důležitý aspekt na zmínění - umět si vybrat odborníky, které budu poslouchat. Jsem moc ráda, že jste aspon v tak těžkou životní chvíli narazila na lékaře, který měl porozumění! Držím nadále palce!
Vymazat