Pamatuješ si znělku ze seriálu Chirurgové (Grey’s anatomy)? Zpívá se tam: „Nobody knows where they might end up, nobody knows.“ Volně přeloženo: Nikdo neví, kde jednou může skončit, nikdo neví.
Jak příhodná hláška pro zdravotnictví.
Nedávno jsem totiž oblékla nemocniční košili a vyzkoušela si nemocniční prostředí z trochu jiné perspektivy, než jsem zvyklá.
A najednou jsem si uvědomila více než kdy jindy, proč zdravotníci mají tu tendenci chovat se obzvlášť hezky k druhým zdravotníkům. Nezáleží na tom, jestli se jedná o doktory, sestřičky nebo sanitáře.
Každý z ošetřujícího personálu si uvědomuje, že v jednu chvíli může kapačku dávat a v další chvíli ji stejně tak dobře může potřebovat sám.
Pak nezáleží na tom, že víme, co se s námi děje, že to umíme pojmenovat nebo že dokonce víme, jaký postup zvolit a co nás čeká. Najednou to už nemáme ve svých rukou a měníme se v pacienty. My kteří jsme doteď rozhodovali o životech jiných, si doslova vyzkoušíme vlastní medicínu.
A je to pěkně děsivý! I když někdy je to docela vlastně zábava pozorovat, jak na tuhle novou roli „profesionálové“ reagují.
Já sama se měním v úzkostnou, trochu (dost) ufňukanou pacientku. Někteří povznášejí protivnost na novou úroveň. Jiní to nesou s grácií, kterou jim závidím. Další se snaží převzít otěže za každou cenu.
Pro všechny z nás jsou ale hlavně tyhle stavy značně násilnou připomínkou, že ať už máme božský komplex sebevětší, jsme pořád jen lidé. Obyčejní smrtelníci, kteří tak úplně neví, „kde jednou můžou skončit.“
Jaký je to pro Tebe pocit, když potřebuješ pomoc „z vlastních řad“? Důvěřuješ svým kolegům a rád/a si necháš pomoct nebo je to pro Tebe divný a děsivý? A co když Tebe někdo ze spolupracovníků osloví o pomoc, umíš projevit dostatek empatie a soucitu?
Vaše v roli pacientky psychiatrička
Komentáře
Okomentovat