Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička přemýšlí o rodině

Věříš, že je Tvůj osud spjatý s osudem Tvé rodiny? Dozvěděl/a ses někdy něco o sobě skrze vyprávění o Tvé rodině? Ať už je biologická nebo volbou, vnímáš někdy, jak moc se ovlivňujete navzájem? 

Říká se, že rodina je dynamický systém. A stačí, aby jeden článek systému něco vykonal či změnil a ostatní na to zareagují.

A někdy tyhle činy následně ústí v to, že musí některé rodiny vyhledat právě systemickou psychoterapii. 

Myslím, že je bezpečné říct, že si všichni neseme nějaké ty rány a jizvy z dětství. Křivdy, ústrky, nespravedlnosti… Ale změnil se Ti někdy na ně pohled v dospělosti? 

Když se tak koukám zpátky, narozdíl od svých pubertálních let si říkám, že mamka s tátou to zvládli nad očekávání dobře. Věci které jsem jim dlouho nemohla odpustit, vidím najednou taky trochu z jejich perspektivy, z té dospělácké, nudné, zodpovědné, unavené perspektivy. 

A zároveň vím, že některé věci se nedají odpustit právě proto, že je vidíme už i z pohledu dospělého. 

Taky hodně přemýšlím, že jak moc mě formovala vyprávění o mé širší rodině. Jak znám nazpaměť historky o partyzánském běloruském pradědečkovi a neméně bojovném českém pradědečkovi. Jak jsem i jako malá vnímala jejich odkaz v sobě. Statečnost, loajálnost, vytrvalost… 

Někdy to bylo až protivné. „Co Tvoje rodina musela všechno podniknout, aby ses měla, jak se máš!“ Ale taky v tom byl veliký kus sounáležitosti. 

Vědět, po kom mám oči, po kom tvrdohlavost, po kom lásku k medicíně… Nakonec vlastně vůbec nešlo o genetiku, ale o ten pocit, že si v tomhle náhodném světě s někým navzájem patříme. 

A patřit k někomu může být jedna z nejkrásnějších věcí. Někdy máme to štěstí, že tenhle pocit zažijeme s rodinou, která nám „byla přidělena.“ Jindy to zabere trochu hledání, než tenhle pocit bezpečí, lásky a patřičnosti najdeme. 

Ale určitě je to něco, co stojí za to hledat a za co stojí bojovat. I přes všechny ty křivdy. 

Jak to máš se svou rodinou Ty? Máš velikou hlasitou/menší a milou milující rodinu nebo své lidi teprve hledáš? Jestli ano, moc Ti držím palce, ať se brzy najdete! 


Vaše svou hlučnou šílenou rodinu milující psychiatrička  


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....

Jak se psychiatrička nechce vzdát dětství

Máš rád/a vánoční čas a vše co k němu patří? Adventní kalendáře, sladkosti, koledy, světýlka, shon, nákupy a bolest břicha po bramborovém salátu?  Já patřím mezi lidi, kteří mají Vánoce stále rádi. V mém případě to bude nejspíš nostalgií. Jako dítě jsem zažila krásné Vánoce, klidné. Ne každý měl ale takové štěstí. Někdo si nese nehezké vzpomínky z dětství a někomu prosinec otrávila až dospělost a zodpovědnost za ty nové krásné vzpomínky a nachystaný stůl a nazdobený stromeček…  Není to žádná hitparáda shánět ty správné dárky, neurazit jednoho tím co dám druhému, na nikoho nezapomenout, přichystat takové druhy cukroví, aby chutnaly všem, nazdobit byt a do toho všeho se tvářit vesele a vděčně!  Já mám ještě ale jeden důvod, proč mám Vánoce i přes všechno tohle v dospělosti pořád ráda. A není to jen vánočními naivními filmy. Dostávám totiž každý rok od své nejlepší kamarádky adventní kalendář. A letos jsem dostala ten nejultimátnější nejvymazlenější advenťák pod sluncem!...