Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička přemýšlí o rodině

Věříš, že je Tvůj osud spjatý s osudem Tvé rodiny? Dozvěděl/a ses někdy něco o sobě skrze vyprávění o Tvé rodině? Ať už je biologická nebo volbou, vnímáš někdy, jak moc se ovlivňujete navzájem? 

Říká se, že rodina je dynamický systém. A stačí, aby jeden článek systému něco vykonal či změnil a ostatní na to zareagují.

A někdy tyhle činy následně ústí v to, že musí některé rodiny vyhledat právě systemickou psychoterapii. 

Myslím, že je bezpečné říct, že si všichni neseme nějaké ty rány a jizvy z dětství. Křivdy, ústrky, nespravedlnosti… Ale změnil se Ti někdy na ně pohled v dospělosti? 

Když se tak koukám zpátky, narozdíl od svých pubertálních let si říkám, že mamka s tátou to zvládli nad očekávání dobře. Věci které jsem jim dlouho nemohla odpustit, vidím najednou taky trochu z jejich perspektivy, z té dospělácké, nudné, zodpovědné, unavené perspektivy. 

A zároveň vím, že některé věci se nedají odpustit právě proto, že je vidíme už i z pohledu dospělého. 

Taky hodně přemýšlím, že jak moc mě formovala vyprávění o mé širší rodině. Jak znám nazpaměť historky o partyzánském běloruském pradědečkovi a neméně bojovném českém pradědečkovi. Jak jsem i jako malá vnímala jejich odkaz v sobě. Statečnost, loajálnost, vytrvalost… 

Někdy to bylo až protivné. „Co Tvoje rodina musela všechno podniknout, aby ses měla, jak se máš!“ Ale taky v tom byl veliký kus sounáležitosti. 

Vědět, po kom mám oči, po kom tvrdohlavost, po kom lásku k medicíně… Nakonec vlastně vůbec nešlo o genetiku, ale o ten pocit, že si v tomhle náhodném světě s někým navzájem patříme. 

A patřit k někomu může být jedna z nejkrásnějších věcí. Někdy máme to štěstí, že tenhle pocit zažijeme s rodinou, která nám „byla přidělena.“ Jindy to zabere trochu hledání, než tenhle pocit bezpečí, lásky a patřičnosti najdeme. 

Ale určitě je to něco, co stojí za to hledat a za co stojí bojovat. I přes všechny ty křivdy. 

Jak to máš se svou rodinou Ty? Máš velikou hlasitou/menší a milou milující rodinu nebo své lidi teprve hledáš? Jestli ano, moc Ti držím palce, ať se brzy najdete! 


Vaše svou hlučnou šílenou rodinu milující psychiatrička  


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).