Umíš si z negativní zkušenosti odnést něco pozitivního? Snažíš se za „vším špatným“ vidět i něco dobrého? Podle mě je to zatraceně těžké umění.
Rozhodně nepatřím k bezmezně vděčným lidem, kteří berou život s takovým nadhledem, že za každé situace umí říct, co dobrého jim přinesla. Někdy prostě vidím jen kupu hnoje a nechci se v ní přehrabovat, jen abych našla zlatou jehlu.
S odstupem času od některých nepříjemných zkušeností si ale říkám, že měly v mém životě svůj smysl a účel. A když zkusím nahlédnout i za tu „kupu hnoje“, když se vážně hecnu, můžu se i něco naučit.
Při svojí poslední hospitalizaci jsem si víc než kdy jindy uvědomovala, jak se asi musí cítit mí pacienti. Zdánlivě se totiž celý den nic neděje, párkrát za Tebou přijde sestřička… Ráno při párminutové vizitě vidíš lékaře, který prohodí pár otázek, na něž odpovědi rozhodně nemůžou zcela vystihnout Tvůj stav… A Ty ho chceš a potřebuješ vystihnout.
Máš strach, je Ti zle, často ani neumíš pojmenovat co přesně je vlastně špatně, ani Ty ani doktoři. A do toho Ti přijde, že doktor vyignoruje půlku věcí, které řekneš a sestřička zbanalizuje úplně všechno.
Zároveň vím, že v zákulisí se „kolečka točí“. Možná někdy pomalu a potichu, ale točí. Znám to, protože bývám součástí toho soukolí. Pak najednou někdo přijde odebrat krev, pak se dá infuze, podají se jiné léky, udělá se stěr… Vím, že když sestřička zapomene přijít, není to proto, že si dává svačinu, ale protože vidím, že oddělení je plné a na svačinu dneska může asi rovnou zapomenout.
Ale pacient tohle neví. Jako pacientka jsem pohlcená nejistotou a jakousi osamoceností, málokdy Tě lékař přijde zasvětit do dalšího postupu, který vymyslel, když psal Tvůj dekurz. Nezbývá na to čas ani síly bohužel.
A tak jsem si uvědomila, že trochu více afirmací a jistot bych při těch ultrarychlých vizitách (protože delší se prostě nestíhají) pacientům dávat mohla. Aspoň tohle navíc. Přece vím jak na to. A kde jinde by se jim toho mělo dostat, než na psychiatrii.
Možná jsem si z role pacienta minule neodnesla, co jsem měla, a tak mi život dal tu lekci znova. Možná je to prostě jen úplně blbá náhoda tohle všechno. Ať je to, jak chce, tentokrát můžu aspoň říct, že mi to něco přineslo. Že nějaká úplně malinkatá jiskřička vděčnosti za tuhle zkušenost tam někde bliká.
Máš nějakou osobní zkušenost, která Ti pomohla v profesním životě? Musíš pozitiva hledat nebo k Tobě samy přichází? A jestli ne, troufnul/a by sis jim někdy jít naproti?
Vaše někdy zcela nevděčná psychiatrička
Komentáře
Okomentovat